Článek
Bylo to něco hlubšího. Tíživého. Sedělo mi to na hrudi jako kámen a přidávalo se k tomu něco, co jsem nedokázala úplně popsat. Únava, která neodezní spánkem. Tlak, co neustupuje. A hlavně strach, že něco zanedbám. A tak jsem udělala to, co se v takové chvíli má. Objednala jsem se k lékařce. S nadějí, že mi pomůže dát tomu jméno. A směr.
Seděla jsem v čekárně a po dlouhé době měla pocit, že se konečně odevzdávám. Že říkám – ano, potřebuju pomoc. Nejsem stroj. Nejsem nadčlověk. Něco se děje a já na to sama nestačím. To přiznání nebylo jednoduché. Většinou si svoje bolesti překládám do ticha, do práce, do starostí o ostatní. Ale tentokrát jsem si řekla, že to musím udělat jinak. Kvůli sobě. Kvůli tělu, které už mi párkrát dalo najevo, že nemá rádo, když ho ignoruju.
Když na mě přišla řada, vešla jsem do ordinace s očekáváním. Ne velkým. Jen lidským. Oční kontakt. Věta: „Co vás trápí?“ Možnost mluvit. Jenže už první minuty naznačily, že ten prostor nedostanu. Lékařka byla roztěkaná, za ní papíry, vedle počítač, do toho bzučela sestřička o výsledcích někoho jiného. A když jsem začala mluvit, zastavila mě dřív, než jsem stihla dojít ke pointě.
„Promiňte, teď není čas. Musíme rychle dořešit předchozího pacienta. Počkejte na chodbě, zavolám vás zpátky.“
Řekla to jakoby nic. S tónem, ve kterém nebyla ani zlost, ani zájem. Jen nechuť. Automat. A pak odešla. Neomluvila se. Neřekla „za chvíli vás vezmu“. Prostě mě přerušila v okamžiku, kdy jsem sebrala odvahu konečně pojmenovat, co se děje. A zavřela za sebou dveře.
Seděla jsem pak zpátky v čekárně a cítila, jak se mi něco v hrudi zlomilo. Nebyla to jen frustrace. Byl to pocit, že na mě nezáleží. Že i když přijdu s otevřeností a důvěrou, nestačí to. Že potřebuju „lepší čas“, „vhodnější chvíli“, „méně přeplněnou ordinaci“. Ale kdy ten čas jako přijde? Když se zhroutím? Když přestanu chodit do práce? Když se sesunu někde v tramvaji?
Byla jsem zvyklá, že u lékařů se někdy čeká. Vím, že zdravotnictví je přetížené. Že nejsou kapacity, že personál padá na ústa, že se řeší administrativa místo lidí. Nejsem naivní. Ale v tu chvíli jsem nepotřebovala nic velkého. Nechtěla jsem pět vyšetření. Chtěla jsem, aby mě někdo na chvíli slyšel. Aby pochopil, že to, že tam sedím, je výsledek dlouhého přemáhání. A že když mě teď někdo umlčí, může to být naposledy, kdy si o pomoc řeknu.
Čekala jsem dalších dvacet minut. Pak mě zavolali zpátky. Tentokrát už to bylo o něco klidnější, lékařka se mě zeptala, co potřebuju. Ale ten pocit z prvního pokusu zůstal. Nedokázala jsem mluvit stejně otevřeně. Něco se ve mně stáhlo. A i když jsem popsala symptomy, už jsem neřekla všechno. Už jsem nedokázala být úplně upřímná. Nedůvěra je jako trhlina. Když jednou vznikne, těžko se zaceluje.
Z ordinace jsem odcházela s žádankou na odběry a doporučením „zkuste zpomalit, bude to nejspíš stres“. A i když jsem věděla, že v tom je kus pravdy, cítila jsem se prázdná. Ne kvůli tomu, že mi někdo nenašel diagnózu. Ale kvůli tomu, že když jsem potřebovala bezpečí, nedostalo se mi ho. A to člověk nezapomíná.
Píšu tohle nejen kvůli sobě. Ale kvůli všem, kteří zažili něco podobného. Kteří se odhodlali říct, že se něco děje – a bylo to smeteno ze stolu. Kvůli těm, co se radši stáhnou, než by znova riskovali odmítnutí. A hlavně kvůli tomu, že si pořád říkáme, jak máme mluvit o svých pocitech. Ale už míň mluvíme o tom, že na druhé straně musí být někdo, kdo poslouchá.
Všechno tohle mě naučilo jednu věc – že pomoc není jen odborná rada. Pomoc je i přítomnost. Zájem. Pozornost. Jedna minuta, kdy vás někdo vnímá jako člověka, ne jako položku v kalendáři. A že někdy právě tahle minuta rozhodne, jestli se ten člověk otevře, nebo zavře.
Dnes už se cítím líp. Udělala jsem změny, začala chodit na terapii, začala víc odpočívat. Ale to odmítnutí ve mně zůstalo. Ne jako zlost. Ale jako připomínka, že když se někdo odváží říct si o pomoc, je to křehké. A že by bylo fajn, kdyby to zdravotnický systém – a lidé v něm – nebrali jako samozřejmost.
Protože nejhorší není, když vám někdo řekne, že neví, co s vámi je. Nejhorší je, když vám řekne, že na vás teď není čas. A odejde.
