Článek
Viděla jsem ta slova a jako by se mi na okamžik zastavil dech. Syn seděl někde nad Evropou a psal, že museli nouzově přistát. Nic víc. Žádné proč, žádné ujištění, že je v pořádku. Jen ten strohý vzkaz, který mi vehnal do těla chlad, jaký jsem dlouho necítila.
Chodila jsem z kuchyně do obýváku, pak ven na zahradu a dívala se na zprávu pořád dokola. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Viděla jsem před očima obrazy havárií z televize, vybavovala si příběhy, které bych raději nikdy nečetla. Telefon jsem svírala tak pevně, až mě bolela dlaň. Čekala jsem na další zprávu, na vysvětlení, na cokoliv. Minuty se táhly a já měla pocit, že to čekání mě snad udusí. Člověk v takové chvíli zjistí, jak křehká je jeho jistota, že „někde na cestě je přece všechno v pořádku“.
Až mi po dlouhých třech hodinách když pak dorazil do Málagy konečně přišlo vysvětlení, cítila jsem směs všech emocí a hlavně úlevu. V letadle cestující zkolaboval, a proto museli přistát v Barceloně. Záchranáři už čekali, muže odvezli i s jeho kufrem. Tím opustil palubu i kus napětí, které v kabině viselo. Pro posádku to byla rutina, pro cestující nečekaný emočně vypjatý zážitek a hodiny navíc. Pro mě to byly nekonečné okamžiky hrůzy, než jsem se dozvěděla, že syn je v pořádku.
Když pak dorazil do hotelu a poslal další vzkaz, už s uvolněným tónem, moje emoce se smíchaly do zvláštního koktejlu. Úleva, že je v pořádku. Zlost, že mě nechal tolik se strachovat. A nakonec i trochu úsměvu, protože jsem věděla, že to psal v rychlosti, aniž by si uvědomil, co taková zpráva udělá mámě na druhém konci linky.
Najednou jsem si uvědomila, jak jinak vnímáme věci podle toho, na které straně stojíme. On mi psal zprávu z letadla, kde bylo rušno, kde lidé vstávali, šuměli, kde bylo cítit napětí, ale zároveň se všechno odehrávalo přímo před jejich očima. On věděl, že jde o zdravotní problém někoho jiného. Já seděla doma, daleko od toho všeho, a měla v ruce jen strohou větu bez kontextu. To mlčení mezi zprávami se mi zdálo delší než celá ta nouzová zastávka.
Od té doby vím, že slova jsou mnohem víc než jen písmena na displeji. Nesou v sobě atmosféru, kterou si druhý může vyložit úplně jinak. A že i když jsme si blízcí, mezi námi je občas propast nepochopení, kterou vyplní až vysvětlení. Ta zpráva mi připomněla, že každý den, kdy slyším o svých blízkých, že jsou v pořádku, není samozřejmost, ale dar. A že stručnost se někdy může stát pro druhého nejdelší hodinou života.
