Článek
Nezačalo to najednou. Ani dramaticky. Spíš nenápadně, jak to většinou bývá. Pořídila jsem jednu fotku, jen tak, spontánně, když jsme byli na výletě. On se zasmál, mrkl na mě a řekl: „To nikam nedávej, jo?“ Brala jsem to jako vtípek. Možná nechtěl, aby si z něj někdo dělal legraci. Možná mu nebyla po chuti ta konkrétní momentka. Neřešila jsem to.
Jenže pak přišla další fotka. A další. A stejné upozornění. „Hlavně to nikam nesdílej.“ A tentokrát už ne se smíchem. Ale naprosto vážně. Nechápala jsem proč. Nikdy jsem ho necpala do sociálních sítí. Nejsem typ, co dokumentuje každý oběd a každý polibek. Ale když má člověk někoho rád, přijde mu přirozené, že se s tím světem podělí. Ne okázale. Ale jemně. Protože láska je přece radost. A radost si přirozeně žádá být sdílená.
Zeptala jsem se ho na to. Řekl, že nemá rád, když o něm „někdo něco ví“. Že je introvert. Že si chce chránit soukromí. A že to přece neznamená, že mě má méně rád. Ale pak dodal ještě jednu větu, která mě zabolela. „A taky nechci, aby se někdo ptal. Víš jak, je to otravný.“
Otravný? Být s někým a nechat to vidět? Co přesně je na tom otravné? A hlavně – proč se najednou cítím, jako bych byla jeho tajemství?
Začalo mě to hlodat. Ne kvůli fotkám. Ale kvůli tomu, co je za nimi. Pokud někoho miluju, nemám potřebu ho skrývat. Není to o výstavce. Je to o přirozenosti. O tom, že ho přizvu do svého světa. Že mi nedělá problém ho označit jako „někoho, kdo ke mně patří“. A že čekám totéž.
Jenže on se pořád držel svého. A já si začala všímat i dalších věcí. Nepřál si, abych o něm mluvila v práci. Nechtěl se ukazovat na společných akcích. Když jsme šli mezi lidi, držel si odstup. A když jsem ho jednou spontánně chytla za ruku, ucukl. Prý „nechce být středem pozornosti“.
Zvenku to možná působilo jako plachost. Ale já uvnitř cítila něco jiného. Cítila jsem, že nejsem vidět. Že náš vztah je jako pokoj se zataženými závěsy. Může být útulný, ale časem v něm začne docházet vzduch.
Neříkám, že láska musí být na odiv. Ne každý miluje veřejné projevy. Ale když se někdo důsledně schovává, vyvolává to otázky. Co skrývá? Přede mnou? Před světem? Má ještě jiný život, do kterého se nevejdu? Nebo se za mě stydí? Anebo si jen chce nechat otevřená vrátka?
Nejspíš všechno dohromady. A možná nic z toho. Možná opravdu jen nechtěl, aby jeho tvář někdo viděl v mém příspěvku. Ale víš co? I kdyby to bylo „jen“ tohle, stejně to bolelo. Protože když miluješ, chceš být součástí. Chceš patřit. Chceš být viditelná. Ne jako věc. Ale jako člověk, který má v tom vztahu své místo. A to já necítila.
V jednu chvíli jsem se přistihla, že se přede všemi vymlouvám. Neříkám, že mám vztah. Neříkám, že jsem šťastná. A co je horší – přestala jsem být šťastná. Začala jsem pochybovat, jestli jsem vlastně ve vztahu, nebo jen v jeho stínu. A jestli má cenu být s někým, kdo mě ve svém životě nechce naplno přiznat.
Vím, že svět je zahlcený fotkami. Vím, že spousta lidí sdílí věci bez rozmyslu. Ale právě proto jsem byla vždy opatrná. Sdílela bych s citem. Ale s radostí. A to mi bylo upřeno. Až příliš ostře.
Nakonec jsem se rozhodla nemluvit o fotkách. Nemluvit o sítích. Nemluvit vůbec. Začala jsem jen pozorovat, jak se cítím. A bylo to jasné. Cítila jsem se jako někdo, kdo má být neviditelný. A to není láska. To je stav, ve kterém se pomalu rozpadáš.
Dnes už spolu nejsme. Rozchod nebyl bouřlivý. Byl tichý. Jako náš vztah. Ale já jsem si oddechla. Protože láska má být přiznaná. Ne přehnaná. Ale opravdová. A když tě někdo skrývá, není to o ochraně. Je to o tom, že tě nechce mít vidět. A to si žádná z nás nezaslouží.
