Článek
Jsme od sebe jen dva roky, ale někdy mám pocit, že mezi námi leží celá desetiletí. Zatímco já jsem ve třiceti už měla hypotéku, stálou práci a spořící účet, Markéta pořád „hledá sama sebe“ a střídá brigády podle momentální nálady.
Nemám jí to za zlé, každý jsme prostě jiný. Jenže pak přišel ten telefonát, který všechno změnil. Byl obyčejný úterní večer, zrovna jsem dokončila překlad pro zahraniční klienty a těšila se na skleničku vína a novou knihu. Telefon zazvonil tak naléhavě, jako by tušil, že to nebude příjemný hovor.
„Ségra, potřebuju pomoct,“ řekla Markéta tím zvláštním, trochu rozechvělým hlasem, který používá, když něco potřebuje. „Mám problém s kolenem, doktor říká, že potřebuju operaci. Pojišťovna to nehradí a já nemám našetřeno. Je to osmdesát tisíc.“
Cítila jsem, jak se mi sevřel žaludek. Osmdesát tisíc není málo, ale měla jsem je odložené na nový nábytek do ložnice. Ten může počkat, pomyslela jsem si. „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se a snažila se, aby v mém hlase nebyla slyšet pochybnost.
„Něco s meniskem. Sportovní úraz. Když to neudělám teď, může se to zhoršovat a pak by to bylo ještě dražší,“vysvětlovala Markéta naléhavě. Znělo to rozumně. Markéta sice nikdy nebyla sportovní typ, ale lidi se mění. Možná začala chodit do posilovny nebo běhat, abych jí ukázala, že se o sebe umí postarat.
O dva dny později jsem jí peníze převedla. Cítila jsem směs hrdosti, že mohu pomoci, a úlevy, že tentokrát jde o něco smysluplného, ne o další módní rozmar nebo kosmetický zákrok. Markéta mi poslala esemesku s pěti srdíčky a slibem, že jak bude po operaci, pozve mě na večeři.
Týdny plynuly a já se občas zeptala, jak se její koleno hojí. Odpovědi byly vždy vyhýbavé. „Už je to lepší,“ nebo „ještě to chce čas.“ Nezarazilo mě to, koneckonců, o zdravotních problémech se nemluví snadno. Až do chvíle, kdy jsem na Instagramu uviděla fotky, které všechno změnily.
Markéta na pláži. Markéta s koktejlem u bazénu. Markéta na výletě džípem po exotické krajině. Všechny fotky označené místem: Dominikánská republika. A pod jednou z nich komentář: „Nejlepší rozhodnutí ever! Konečně jsem si splnila svůj sen!“
Zírala jsem na displej telefonu tak dlouho, až mi obrazovka zčernala. Když jsem ho znovu rozsvítila, fotky tam pořád byly. Nebyl to sen ani halucinace. Moje sestra si za peníze na operaci kolene koupila luxusní dovolenou v Karibiku.
Zavolala jsem jí, ale hovor nepřijala. Poslala jsem zprávu, ale nečetla ji. Dva dny jsem byla jako v mlze, neustále jsem přemýšlela, jestli jsem něco nepochopila, jestli to nemá nějaké rozumné vysvětlení. Třetí den jsem to nevydržela a jela k rodičům. Potřebovala jsem si s někým promluvit, potřebovala jsem, aby někdo sdílel moje rozhořčení.
„Mami, tati, musím vám něco říct,“ začala jsem, jakmile jsme dosedli ke kuchyňskému stolu. „Markéta mě podvedla. Půjčila si ode mě peníze na operaci kolene a místo toho si koupila zájezd do Dominikánské republiky.“
Čekala jsem pobouření, šok, možná i zklamání. Místo toho se máma podívala na tátu tím zvláštním pohledem, kterým si vždy vyměňují neverbální zprávy, a táta si povzdechl.
„Aničko, víš, že tě máme rádi. Ale tohle není tvoje starost,“ řekl táta klidným hlasem. „Markéta je dospělá, sama si nese následky svých rozhodnutí.“
„Ale ona mě oklamala! Osmdesát tisíc není drobné!“ namítla jsem nevěřícně.
Maminka si sedla vedle mě a položila mi ruku na rameno. „Zlatíčko, vždycky jsi byla ta rozumná. Vždycky jsi měla všechno naplánované, zatímco Markéta… no, ona je prostě jiná. Možná tu dovolenou potřebovala víc než operaci.“
Nemohla jsem uvěřit, co slyším. Moji vlastní rodiče obhajují podvod. „Takže ty peníze už nikdy neuvidím, že?“ zeptala jsem se hořce.
„Pravděpodobně ne,“ přiznal táta upřímně. „Ale jsou to jen peníze. Markéta je tvoje sestra. Jednou tě možná bude potřebovat doopravdy a ty tam pro ni budeš.“
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, co mi řekli. Možná mají pravdu, že jsou to jen peníze. Možná jsem až příliš upnutá na hmotné věci a na to, aby bylo všechno podle pravidel. Ale stejně – něco ve mně se zlomilo. Ten pocit, že rodina by měla držet při sobě, že by si člověk neměl lhát.
Když se Markéta vrátila, poslala mi fotku mušličky se vzkazem: „Tohle jsem ti přivezla!“ Napsala jsem jí jedinou větu: „Příště, až budeš chtít na dovolenou, prostě to řekni rovnou.“
Odpověděla mi až po třech dnech: „Omlouvám se. Vrátím ti to. Jednou.“
Tomu „jednou“ už nevěřím. Ale aspoň bylo upřímné.
