Článek
Když jsem před pár měsíci balil batoh a kupoval jednosměrnou letenku na Bali, měl jsem v hlavě jediný plán: vypnout, nadechnout se a prostě na chvíli nebýt tím Radkem, co pořád něco musí. Po letech studia, kdy jsem žil mezi skripty, kávou a nekonečnými termíny, jsem si chtěl dát pauzu. Tři měsíce jen pro sebe, bez povinností, bez pracovních e-mailů, bez budíku. Netušil jsem, že právě tahle cesta mi převrátí život naruby a donutí mě přemýšlet o věcech, které jsem do té doby bral jako samozřejmost.
Setkání, které nikdo nečekal
Na Bali jsem přijel sám, ale už druhý týden jsem nebyl sám. Potkal jsem ji náhodou – v kavárně u pláže, kde jsem si objednával kokosovou vodu a ona se mě zeptala, jestli si může přisednout. Mluvila anglicky s lehkým španělským přízvukem, smála se tak, že se na ni otáčeli i surfaři z vedlejšího stolu, a měla v očích jiskru, která mě okamžitě odzbrojila. Jmenovala se Camila a byla z Kolumbie. Na Bali přijela taky na pár měsíců, než se vrátí domů – a stejně jako já měla doma partnera.
Nejdřív jsme spolu jen seděli u kávy, povídali si o cestování, o tom, co nás na Bali nejvíc překvapilo, a o tom, jak je zvláštní být najednou někde, kde tě nikdo nezná. Druhý den jsme se potkali znovu, pak potřetí. A najednou jsme spolu začali plánovat výlety po ostrově, půjčili jsme si skútr a projeli rýžová pole, koupali se v horkých pramenech, jedli smaženou rýži na pláži a smáli se, že jsme oba vlastně trochu ztracení.
Cestování ve dvou chutná jinak
Něco se změnilo. Už to nebylo jen o tom, co chci vidět já, ale o tom, co bych rád zažil s ní. Camila byla spontánní, uměla se radovat z maličkostí, nebála se pustit do deště a smát se, když jsme promokli na kost. Vedle ní jsem si připadal zase mladý, svobodný, bez tíhy všech těch povinností a očekávání, která mě doma svazovala.
Začali jsme spolu cestovat po ostrově. Každý den byl jiný – někdy jsme se toulali po tržištích, jindy jsme leželi na pláži a povídali si o snech, které jsme nikdy nikomu neřekli. Bylo to krásné, intenzivní a zároveň zvláštně křehké. Oba jsme věděli, že to má datum spotřeby. Že jednoho dne přijde loučení a každý z nás se vrátí do svého života, ke svému partnerovi, do svých starostí.
Vědomí konce dává věcem jinou váhu
Možná právě to vědomí, že to nebude navždy, dělalo ty chvíle tak silné. Nepřemýšleli jsme, co bude za měsíc, za rok. Prostě jsme žili teď a tady. Smáli jsme se, když jsme se ztratili v džungli, objímali se na vrcholu sopky při východu slunce a večer si povídali o všem, co nás kdy bolelo. Nikdy jsem s nikým nebyl tak upřímný jako s ní. Možná proto, že jsme oba věděli, že se naše cesty zase rozejdou.
Návrat do reality bolí víc, než jsem čekal
Když přišel den odletu, bylo to těžší, než jsem si dokázal představit. Na letišti jsme seděli vedle sebe, mlčeli. Oba jsme věděli, že to co jsme spolu prožili, zůstává na Bali. Rozloučili jsme se objetím, které trvalo déle, než by mělo, a slibem, že si napíšeme. Ale oba jsme věděli, že doma na nás čeká někdo jiný.
Doma už nic nebylo jako dřív
Po návratu jsem měl pocit, že jsem se vrátil do cizího bytu. Všechno bylo stejné, jen já byl jiný. Přítelkyně mě vítala s otevřenou náručí, vyprávěla mi, co všechno se doma stalo, a chtěla vědět, jaké to bylo na Bali. Vyprávěl jsem jí o plážích, o jídle, o výletech – ale o Camille jsem pomlčel. Nemohl bych nijak vysvětlit, že jsem potkal někoho, kdo mi ukázal, že život může být i jiný, než jsem si myslel.
Na jedné straně domov, jistota, vztah, který jsem budoval roky. Na druhé straně vzpomínky na tři měsíce svobody, smíchu a pocitu, že všechno je možné. Dlouho jsem se pral s tím, co vlastně chci. Jestli mám zůstat, nebo odejít. Jestli mám být upřímný, nebo si nechat ty tři měsíce jako tajemství, které patří jen mně.
Co mi Bali a Camila vlastně daly?
Dnes už vím, že to nebyla jen dovolená. Byla to lekce o tom, že život není černobílý. Že i když máme doma všechno, co jsme si kdy přáli, může přijít někdo, kdo nám ukáže jinou cestu. Že i krátké setkání může změnit pohled na svět, na vztahy, na sebe sama.
Camila mi ukázala, že je v pořádku být někdy ztracený. Že není ostuda nevědět, co bude zítra. Naučila mě dívat se na svět s větší lehkostí, nebát se říct, co cítím, a žít víc v přítomném okamžiku. Nevím, jak bude vypadat můj život za rok, za pět let. Možná zůstanu s přítelkyní, možná se naše cesty rozejdou. Možná se s Camilou ještě někdy potkáme, možná ne. Ale jedno vím jistě – už nikdy nebudu stejný jako před Bali.
Někdy je potřeba odejít daleko, abychom mohli najít sami sebe. Někdy musíme potkat někoho, kdo nám ukáže, že život může být i jiný. A někdy stačí pobýt na ostrově, aby se všechno změnilo. Bali pro mě už navždy zůstane místem, kde jsem se naučil žít jinak. A Camila bude navždy dívkou, která mi ukázala, že i krátké setkání může zanechat stopu na celý život.
