Článek
Táta mi vždycky říkal, že lidi pozná na první pohled. Měl v sobě zvláštní klid a optimismus, díky kterému se s ním každý dal snadno do řeči, byl usměvavý. Možná proto ho ten den na ulici neznámý muž oslovil tak samozřejmě. Bylo to obyčejné odpoledne, nic výjimečného, táta se vracel z obchodu a nesl si jen pár věcí domů. Zastavil ho chlápek, který se tvářil úplně nenápadně a prý potřeboval rozměnit dvacetikorunu na drobné. Táta neměl důvod mu nevěřit a tak bez váhání sáhl do kapsy pro peněženku.
V ten moment se všechno zvrtlo. Moment překvapení z oslovení udělala své. Sotva táta peněženku otevřel, chlápek natáhl ruku a s neuvěřitelnou rychlostí po ní drapnul. Táta nebyl připravený. Vůbec ho nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Než stihl cokoli udělat, pachatel se otočil a rozběhl se pryč, zatímco táta tam stál s prázdnýma rukama a pocitem, který nepoznal roky. Bezbrannost, šok a obrovská naivita, kterou sám sobě nemohl odpustit.
Když se svět změní během jediné vteřiny
Táta se pokusil běžet za ním, ale neměl šanci. Věk a překvapení dělají svoje. Než se rozkoukal, chlápek byl dávno pryč. Na ulici nikdo a chlap i s peněženkou dávno za rohem. A stejně rychle, jako zloděj utíkal s peněženkou, v něm zmizela poslední kapka důvěry, kterou k lidem měl. V peněžence měl nejen všechny peníze, ale i řidičák, občanku, platební kartu a další doklady, které potřeboval skoro každý den. Přišel o všechno během pár kroků, a to jen proto, že chtěl pomoci.
Když jsem ho viděla o pár dní později, bylo mi hned jasné, že se něco stalo. Táta nebyl usměvavý, ale ustaraný. Byl tišší, unavenější a stále koukal do země. Pak přišla prosba, abych mu pomohla zablokovat kartu a zjistit, jak dlouho trvá vyřízení nových dokladů. Nechápala jsem. Vždyť je měl nové. Zeptala jsem se ho, proč to potřebuje řešit znovu, a on se najednou zarazil. Viděla jsem na něm, jak bojuje s tím, jestli mi to má říct. Nechtěl přiznat, že naletěl, protože si myslel, že mu řeknu přesně to, co vždycky říkám.
Pravda, kterou těžko vyslovil
Nakonec se posadil, opřel se o stůl a tiše mi popsal, co se odehrálo. S každým slovem jako by z něj padala část tíhy, ale zároveň ho to hrozně mrzelo. Byl zklamaný ze sebe i z toho, jak snadno se dá dnes člověk podvést. A nejvíc ho bolelo, že ještě nedávno tvrdil, že by poznal špatného člověka na první pohled. V tu chvíli jsem v něm viděla malého kluka, který se bojí, že ho někdo seřve, že udělal chybu. Ale já jsem místo toho cítila jen lítost a smutek nad tím, jak málo stačí, aby se dobrý člověk stal obětí.
Řekl mi, že mi to nechtěl říkat, protože se bál, že mu budu vyčítat jeho důvěřivost. A ano, kdysi jsem mu to říkala. Ať si dává pozor, ať neotvírá peněženku cizím lidem, ať nevěří každému, kdo se na něj hezky usměje. On se tomu vždycky smál. Tvrdil, že není důvod být paranoidní a že většina lidí je dobrá. Teď seděl proti mně a já viděla, jak moc ho mrzí, že ten svůj názor musel změnit právě takovým zážitkem.
Lekce, která bolela
Dnes už si táta dává pozor. Když ho někdo osloví na ulici, okamžitě se stáhne. Už nikomu nic nerozmění a peněženku vytahuje jen tehdy, když je stoprocentně přesvědčený, že je v bezpečí. Mrzí mě, že to musel pochopit tak tvrdě, ale možná právě tahle zkušenost mu zachránila to, že by se nestalo něco horšího. Protože svět dnes není tak jednoduchý, jak si myslel. Ale nakonec jsme byli rádi, že se mu kromě krádeže jeho dokladů a peněz nic nestalo. Ani nechci domýšlet, že také mohl zůstat zmlácený někde na ulici.
Jen doufám, že už nikdy nebude muset podobnou bolest zažít. Stačilo jednou. A bylo to víc než dost.
