Článek
Když se mě někdo zeptá, jaké to je vyrůstat v rodině milionářů, většina lidí čeká pohádku o zlatých klikách, služebnictvu a bezstarostném životě. Pravda je ale úplně jiná. Moji rodiče sice vydělali víc peněz, než by kdy dokázali utratit, ale mě a mého bratra vychovávali, jako bychom byli úplně obyčejné děti z paneláku. Vlastně ještě přísněji.
Pamatuji si, jak jsem jako malá holka záviděla kamarádkám, že dostávají kapesné. Já jsem nedostávala nic. „My jsme začínali od nuly, začni taky,“ říkávali mi rodiče, kdykoli jsem si dovolila zmínit, že bych si ráda koupila něco jen tak pro radost. V tu chvíli jsem nechápala, proč mi to dělají. Doma přece peníze byly – a ne málo.
První střet s realitou
Nejvíc mě to zasáhlo, když jsem nastoupila na vysokou. Všichni kolem řešili, jakou si vyberou menzu, kde budou bydlet, co si pořídí do nového pokoje. Já jsem řešila, jak zaplatím vůbec první měsíc na koleji. Rodiče mi oznámili, že studium je moje věc a že pokud chci bydlet v Brně, musím si na to vydělat sama.
V tu chvíli jsem se cítila podvedená. Vždyť jsem byla jejich dcera, celý život jsem poslouchala, jak je důležité vzdělání, a teď mě nechali napospas. Ale neměla jsem na vybranou. První týden jsem oběhla snad všechny kavárny a restaurace v centru. Nakonec jsem sehnala místo servírky v malé kavárně na rohu. Práce to byla těžká, směny dlouhé, nohy mě bolely, ale byla jsem vděčná za každou stovku. Pamatuji si, jak jsem si po první výplatě koupila kávovar z bazaru a připadala si jako vítěz.
Život mezi dvěma světy
Bylo zvláštní žít ve dvou světech. Přes týden jsem byla obyčejná studentka, která si počítala každou korunu. O víkendech jsem jezdila domů, kde se podávalo jídlo na stříbrných podnosech a v garáži stála tři auta. Rodiče mě občas vzali na večeři do luxusní restaurace, kde nechali spropitné větší než byla moje týdenní mzda. Ale jakmile přišla řeč na peníze pro mě, bylo po náladě. „My jsme začínali od nuly, začni taky,“ zaznělo znovu a znovu.
Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se mámy, proč mi nemůžou aspoň trochu pomoct. Podívala se na mě a řekla: „Kdybychom ti dali všechno, nikdy by sis nevážila ničeho. My jsme museli bojovat o každou korunu.“ Ten večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jestli je se mnou něco špatně, že si neumím říct o pomoc.
Začala jsem brát každou práci, která se naskytla. Dělala jsem hostesku na veletrzích, roznášela letáky, v létě jsem uklízela v hotelu na Šumavě. Někdy jsem měla tři brigády najednou. Záviděla jsem spolužačkám, které si mohly dovolit jet na Erasmus nebo koupit nové oblečení. Já jsem šetřila na každé tričko.
Ale právě díky tomu jsem poznala spoustu zajímavých lidí. Pamatuji si na paní Ivu, která každý den chodila do kavárny na cappuccino a vždycky mi nechala tu malou čokoládu. Nebo na starého pána, co mi jednou dal dvacetikorunu navíc a řekl: „Za úsměv.“ Naučila jsem se vážit si maličkostí a zjistila jsem, že opravdová radost nepřichází s cenovkou.
Největší krize přišla ve druháku. Onemocněla jsem a na měsíc jsem musela přestat chodit do práce. Najednou jsem neměla na nájem. S těžkým srdcem jsem volala domů a poprvé v životě prosila o pomoc. Táta mi řekl: „My jsme taky zažili těžké časy, musíš to zvládnout.“ Položil telefon a já zůstala sedět na posteli, v ruce poslední dvě stovky.
Ten měsíc jsem jedla hlavně rohlíky a instantní polévky. Ale zvládla jsem to. Kamarádka mi půjčila peníze na nájem a já jí to během léta splatila. Od té doby jsem věděla, že se na rodiče spoléhat nemůžu. Ale zároveň jsem zjistila, že zvládnu víc, než jsem si kdy myslela.
První opravdová radost z úspěchu
Když jsem po promoci stála na pódiu a přebírala diplom, měla jsem slzy v očích. Věděla jsem, že tohle je jen moje zásluha. Nikdo mi nic nedal, všechno jsem si vydřela sama. Rodiče seděli v první řadě, máma měla slzy v očích a táta se usmíval. Po obřadu mi řekli, že jsou na mě pyšní. Poprvé v životě jsem cítila, že mě berou vážně.
Ten večer jsme šli na večeři. Rodiče mi koupili skleničku šampaňského a popřáli mi hodně štěstí do života. „Teď už je to jen na tobě,“ řekl táta. V tu chvíli jsem pochopila, že jsem opravdu dospělá.
Možná jsem neměla lehký start. Možná jsem si musela všechno vybojovat. Ale dnes vím, že mě to naučilo nevzdávat se, jít si za svým a vážit si každé koruny. Když jsem si později našla práci, první výplatu jsem si užila jako nikdo jiný. Koupila jsem si nové boty, pozvala kamarádky na kávu a večer jsem si doma připila na to, že jsem to zvládla.
Dnes už rodičům nic nevyčítám. Možná to se svým synem udělám jinak, možná mu občas pomůžu víc. Ale chápu, že oni mi tímhle způsobem chtěli dát sílu. A i když to někdy bolelo, jsem za to vlastně vděčná.
