Článek
A vlastně budeme – ale z úplně jiných důvodů, než jsme si představovali. Všechno začalo nenápadně, jedním z těch rodinných sezení u kávy, kdy se mezi řečí zrodí plán, který pak nabere vlastní život. Tentokrát to byl tchán, kdo přišel s nápadem. V očích se mu leskl zápal, v hlase měl jistotu, že to bude „ten pravý odpočinek“. A my ostatní jsme přikývli, aniž bychom tušili, co podepisujeme.
Tchán byl vždycky člověk, který věřil, že všechno zvládne sám a nejlépe. Organizování dovolené pojal jako vojenskou operaci – od harmonogramu odjezdu po přesný počet svačin na cestu. Už první den jsem si všimla, že tahle akce nebude o ležení u moře a víně při západu slunce, ale o plnění programu, který by unavil i zkušeného maratonce. Budíček v sedm, společná snídaně „protože jinak to ztratí smysl“, a pak série výletů, které měly „vzdělávací charakter“. Po dvou dnech děti ztratily nadšení, manžel se snažil tvářit neutrálně, ale v očích měl ten známý pohled „radši bych byl doma na zahradě“.
Zlom přišel čtvrtý den. Tchán trval na tom, že vyrazíme do hor, protože „tam je ten nejlepší výhled“. Výlet měl trvat tři hodiny. Skončil po sedmi. V horku, s málem vody, s dětmi, které už sotva zvedaly nohy. Na cestě zpátky se malý Kuba rozplakal a odmítal jít dál. Tchán to nepochopil. Neuměl vidět, že pro něj to možná byla drobná nepohodlnost, ale pro ostatní už zoufalství. Cítila jsem, jak se mi v hrudi hromadí vztek – ne kvůli tomu výletu, ale kvůli té neochotě ustoupit, vidět nás jako lidi, ne jen figurky v jeho plánu.
Večer se mezi námi rozhostilo ticho. Děti seděly u tabletu, manžel si nalil panáka a tchán poprvé vypadal nejistě. Možná mu došlo, že to celé nějak přepískl. Ale neomluvil se, jen začal mluvit o tom, že zítřek si každý může udělat „po svém“. Já vzala děti na pláž a celé dopoledne jsme si hráli v písku. Poprvé od příjezdu jsem cítila, že jsme opravdu na dovolené. Manžel se k nám přidal až po obědě, ale i on se uvolnil. Ten den jsme se k večeru všichni sešli u večeře – bez výčitek, jen s lehkou únavou a zvláštním klidem.
Když jsme se po týdnu vraceli domů, nebylo to s pocitem, že se sem musíme vrátit. Bylo to spíš s vědomím, že některé věci se musí plánovat jinak. Že dovolená není o tom, kolik toho stihneme, ale co z toho v nás zůstane. A že i dobrý úmysl může skončit fiaskem, pokud v něm chybí kousek pochopení pro ostatní. Možná tchán svůj nápad myslel jako dárek, ale pro nás byl lekcí – o trpělivosti, o rodině a o tom, že svoboda má na dovolené větší cenu než sebelepší itinerář.
Dodnes, když si na tu dovolenou vzpomeneme, už se nesmějeme jen z povinnosti. Naučila nás totiž něco, co se z brožury ani průvodce nedozvíte – že nejlepší zážitky často přicházejí až ve chvíli, kdy plán vezme za své. A že možná právě tehdy, uprostřed chaosu a únavy, vznikají vzpomínky, které mají opravdovou hodnotu.
