Článek
Nikdy jsem po tom netoužila. Po kočárku, po dětském pokoji, po balíčcích vlhčených ubrousků, po nekonečných nocích bez spánku a po tom tichém strachu, který prý nikdy neopustí rodiče. Nikdy jsem se neviděla jako máma. Ne že bych děti neměla ráda – mám. Směju se, když je vidím hrát si, dojímám se u batolat, ráda si s nimi popovídám. Ale v sobě jsem vždy cítila, že být mámou pro mě není. A čím víc jsem to v sobě uznávala, tím víc mě překvapovalo, kolik lidí si myslí, že o tom mohou rozhodovat za mě.
Říct nahlas „nechci děti“ je něco úplně jiného než říct „teď ještě ne“.
Druhé se přijímá snadno. To se chápe. To se vysvětluje okolnostmi, penězi, kariérou, zdravotním stavem. Ale jakmile řeknete, že děti prostě nechcete vůbec, jako byste otevřeli dveře do místnosti plné lidí s připravenými soudy, názory, výčitkami. A žádný z nich se vás neptá, jak se cítíte. Ptají se, proč to děláte. Jako by to bylo něco, čím ubližujete světu. Ne něco, co děláte pro sebe.
Slyšela jsem všechno. Že jsem sobecká. Že neplním své poslání. Že můj život bude prázdný. Že budu litovat. Že až zestárnu, nebudu mít nikoho. Že nikomu nic nepředám. Že to jednou určitě změním. Slyšela jsem i to, že si to jen namlouvám, že to je fáze, že si „hraju na výjimečnou“. Ale já jsem se na nic nehrála. Jen jsem v sobě upřímně věděla, že nejsem stavěná na mateřství. A nemyslím tím, že bych nebyla schopná přebalit dítě. Myslím tu nekonečnou, těžkou, hlubokou zodpovědnost za jiný život. Tu odevzdanost. Ten vnitřní závazek, že odteď už nikdy nebudete patřit jen sobě.
Já tohle v sobě neměla. A věděla jsem, že pokud bych do toho přesto šla – ze strachu, ze snahy naplnit představu ostatních, z biologických hodin nebo z jakékoliv jiné motivace, která by nevycházela z lásky k dítěti, ale z tlaku – udělala bych chybu. Nejen vůči sobě. Ale hlavně vůči tomu dítěti.
Nikdy jsem nechtěla být matkou, která lituje.
Matkou, která má pocit, že obětovala víc, než unesla. Matkou, která ve tři ráno zírá do stropu a přemýšlí, jestli to zvládne. Která se bojí tak moc, že přestává dýchat pokaždé, když její dítě zakašle. Která se ptá sama sebe, jestli to dělá dobře. A která ví, že i kdyby se snažila sebevíc, pořád má v sobě kousek pochybnosti, protože do toho šla proti svému přesvědčení.
A právě proto jsem se rozhodla to nedělat. Ne kvůli pohodlí. Ne kvůli kariéře. Ne kvůli tomu, že bych si chtěla „užít život“. Ale proto, že vím, jak obrovské to je. A že já sama bych to neunesla tak, jak si dítě zaslouží. A když tohle víte, když se znáte, když si to přiznáte, je to svým způsobem velmi hluboká forma úcty – ne k sobě, ale k těm nenarozeným dětem, které by měly právo na mámu, která je chce celým srdcem.
Tohle ale lidé většinou nechtějí slyšet. Chtějí, abyste se přizpůsobili. Abyste zapadli. Abyste naplnili jejich obraz správného života. A tak bojujete. Ne se svým rozhodnutím – s tím jste dávno v míru. Bojujete s tím, že vaše vnitřní rozhodnutí se pro ostatní stává veřejným tématem. Že lidé, kteří se vás nikdy nezeptali, jak se cítíte, najednou vědí nejlépe, co vám chybí. A že i ti, kdo mají plnou náruč dětí, někdy závidí to, co si sami nevybrali svobodně – a tak vám vaše rozhodnutí podsouvají jako chybu.
Přemýšlím o tom často.
A vždycky dojdu ke stejnému bodu. Nelituju. Neříkám, že to bylo snadné. Ale jsem vděčná, že jsem to rozhodnutí ustála. Že jsem si nenechala vnutit strach, že budu litovat, jen protože někdo jiný lituje toho, co si nikdy nedovolil sám přiznat.
Můj život není prázdný. Je jiný. Plný ticha, které miluju. Plný svobody, kterou si vážím. Plný vztahů, které jsem si mohla vybrat. Mám čas na přátele, na sebe, na věci, které mě těší. A nemám v sobě ten stálý stín, že jsem se vydala cestou, která mi nikdy nebyla vlastní. A to je pro mě víc než cokoliv jiného.
Každý má jinou cestu. A já se té své nebojím. Nezáleží na tom, že nemám fotku ultrazvuku na lednici. Že neznám jména všech pohádkových postav. Že mi žádné dítě neříká „mami“. Mám svůj klid. Mám sebe. A mám v sobě jasné, pevné vědomí, že jsem si zvolila srdcem. Ne podle ostatních. Ale podle pravdy, která ve mně byla už dávno. Jen jsem ji musela ochránit před světem, který nevěří, že žena může být celá – i bez dítěte.
