Článek
Ale právě tahle krása je zároveň její největší pastí. Když ji objeví příliš mnoho lidí najednou, promění se ticho v ruch, čistotu ve zmatek a křehká příroda se začne bránit.
Sardinie, druhý největší ostrov Středomoří, není jen letní destinace s tyrkysovým mořem. Je to místo, které si stále drží divokost – jak v krajině, tak ve své hrdosti. A tak není divu, že místní úřady začaly chránit to nejcennější, co mají – pobřeží. Ne zákazem, ale omezením. Ne výkřikem, ale pečlivě promyšleným systémem rezervací. Možná to zní přísně, ale právě díky tomu mají pláže šanci zůstat krásné i pro další generace.
Jednou z těch nejstřeženějších je pláž Tuerreda, schovaná na jihu ostrova nedaleko městečka Teulada. Malá, klidná, obklopená zátokami a borovicemi. V létě tu ale žádný chaos nezažijete – na pláž může denně jen 1100 lidí a dostanou se tam jen ti, kdo si předem zarezervují místo v aplikaci. A upřímně? Je to skvělý nápad. Z Tuerredy se tak nestane masová atrakce, ale místo, kde člověk slyší šumění moře i svůj vlastní dech.
Podobně chráněné jsou i jiné perly Sardinie. Třeba Cala Mariolu na východním pobřeží – divoká, kamenitá a nedostupná jinak než lodí nebo dlouhou túrou. Od června do listopadu sem smí denně jen 700 lidí. Cala dei Gabbiani zase dává návštěvníkům jen dvě hodiny – stačí na ponoření do moře, pár fotek a tichou chvilku pod sluncem. A pak místo opustit, aby si stejnou chvíli mohl užít někdo další.
A pak jsou tu místa, kam se vlastně už ani nesmí. Spiaggia Rosa, Růžová pláž na ostrově Budelli, je krásná až neskutečně – písek má díky drceným korálům a skořápkám jemně narůžovělý odstín. Jenže lidé si ho začali odnášet v lahvích domů. Dnes je přístup jen z lodi, a kdo by snad chtěl sebrat pár zrnek písku, ten riskuje pokutu až 3500 eur. Místní mají jasno – s přírodou se neobchoduje.
Celý systém rezervací a limitů se každým rokem zpřesňuje. Souostroví La Maddalena na severovýchodě už má dvě oblasti s denním limitem šedesáti lidí – Cala Coticcio a Cala Brigantina. Obě místa jsou jako z pohlednice, ale právě díky restrikcím v nich není hlava na hlavě. Jen ticho, voda a skalní stěny. Kdo si místo rezervuje, platí pár eur. Ale výměnou za zážitek, který si bude pamatovat celý život.
Pokud vás láká pláž Cala Brandinchi – které se přezdívá „malý Tahiti“ – i tam platí denní limit. Stejně jako na sousední Lu Impostu. Jde to i bez plotů a zákazu vstupu, když lidé vědí, že za krásu se platí respektem.
Na Sardinii se dnes už nejezdí bez přípravy. Rezervace pláží se dělají online nebo přes místní agentury, ideálně s předstihem, zejména pokud plánujete cestu mezi červnem a zářím. Je dobré si dopředu zjistit, která místa vyžadují rezervaci, kolik je vstupné a jak dlouho se tam smí zůstat. Některé pláže omezují i čas – například Ogliastra dovoluje zůstat pouhých devadesát minut, pokud připlouváte lodí. Nejde o nepohodlí, ale o férový kompromis mezi přáním zažít krásu a povinností ji zachovat.
A pak je tu ještě jeden detail, který vám možná uvízne v paměti. Sardinie není hlasitá, nemá velké poutače, netřpytí se jako jiné dovolenkové destinace. Ale o to víc se vám dostane pod kůži. Každá její pláž, každý záliv, každý výhled přes rozeklané útesy k moři nese tichý vzkaz: nejsem tu pro všechny. Jsem tu pro ty, kdo přijdou s pokorou.
A to je možná to největší kouzlo Sardinie. Že si svou krásu střeží. A dává ji jen těm, kdo si ji opravdu zaslouží.
