Článek
Byl to úplně obyčejný večer. Po dlouhém dni v práci jsem si konečně udělala čaj, zalezla pod deku a těšila se na pár klidných chvil. Měla jsem v plánu pustit si nějaký seriál a vypnout mozek. Už jsem byla v polospánku, když mi najednou začal zvonit telefon. Podívala jsem se na displej a srdce mi trochu poskočilo – volal mi šéf.
Hned mi problesklo hlavou, že asi zapomněl něco důležitého. Bylo už po desáté večer, takže mi bylo jasné, že to nebude jen tak nějaká běžná záležitost. Přijala jsem hovor s lehkou nervozitou.
„Ano?“ řekla jsem opatrně.
„Ahoj, doufám, že neruším…“ ozvalo se na druhé straně.
Tohle mě hned zarazilo. Můj šéf nikdy nezní takhle… jemně. Bývá přímý, stručný, a když už volá, tak k věci. Najednou se v jeho hlase objevila zvláštní nejistota, jakoby se chystal říct něco nepříjemného, ale nevěděl, jak na to.
„V pohodě,“ odpověděla jsem. „Děje se něco v práci?“
Chvíli bylo ticho. Pak si povzdechl. „Ne, vlastně ne. Tedy… trochu ano. Ale netýká se to přímo práce. Chtěl jsem s tebou mluvit osobně, ale nemohl jsem to už odkládat.“
V tu chvíli se mi rozběhla hlava na plné obrátky. Co se děje? Chystají se propouštění? Udělala jsem něco špatně? Přehodí mě na jinou pozici? Nebo snad chce, abych vzala nějaký nový úkol?
To, co ale řekl potom, mě úplně rozhodilo.
„Poslouchej… víš, že tě mám v práci opravdu rád. Jsi chytrá, spolehlivá, talentovaná… prostě někdo, koho si hrozně vážím.“
V tu chvíli jsem ztuhla. Tohle nebyl pracovní hovor. To bylo něco úplně jiného. Něco, na co jsem absolutně nebyla připravená.
„Děkuju?“ řekla jsem nejistě.
„Ne, vážně,“ pokračoval. „Dlouho jsem o tom přemýšlel. Už nějakou dobu tě vnímám jinak než jen jako kolegyni. A já prostě… nemůžu si pomoct. Chtěl jsem ti to říct dřív, ale… nevěděl jsem jak.“
Srdce mi začalo bušit tak rychle, že jsem skoro neslyšela vlastní myšlenky. Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě říká. Můj šéf? Ten člověk, se kterým jsem denně řešila pracovní věci, se kterým jsme se občas hádali o rozpočty a termíny? Ten, kdo mě vždycky jen kriticky pozoroval, když jsem měla prezentaci, a kdo mi vždycky zdůrazňoval, že práce je na prvním místě?
A teď mi volá v deset večer, aby mi řekl, že ke mně něco cítí?
„Já…“ nevěděla jsem, co říct.
„Vím, že to není profesionální,“ pokračoval rychle, než jsem stihla zareagovat. „Ale musel jsem to říct. Myslím na tebe víc, než bych měl. A nevím, jestli se s tím dokážu dál jen tak smířit.“
Zhluboka jsem se nadechla.
„Já nevím, co na to říct,“ přiznala jsem upřímně. „Takhle pozdě večer… já… tohle mě vážně zaskočilo.“
„Chápu,“ řekl tiše. „Nechci, abys kvůli tomu měla pocit nepohodlí v práci. Jsem připravený to respektovat, ale potřeboval jsem to říct. Možná jsem udělal chybu, ale aspoň to víš.“
Nevěděla jsem, jak na to odpovědět. Protože pravda byla, že já o něm takhle nikdy nepřemýšlela. Nikdy jsem si ho nepředstavovala jinak než jako nadřízeného. Nebyl mi nepříjemný, ale nebyl to někdo, koho bych si kdy spojovala s něčím osobním, natož romantickým.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla jsem nakonec.
„Samozřejmě.“
„Proč teď?“
Opět bylo ticho.
„Já nevím,“ řekl nakonec. „Možná protože jsem si uvědomil, že mi na tobě opravdu záleží. A že bych si vyčítal, kdybych to nikdy neřekl.“
Přemýšlela jsem. Co na to říct? Jak to vůbec vzít? Nechtěla jsem ho naštvat. Nechtěla jsem, aby to v práci bylo divné. Ale zároveň… jsem se necítila dobře.
„Potřebuju čas,“ řekla jsem nakonec. „Tohle je… hodně nečekané.“
„Rozumím,“ odpověděl. „Nechci tě do ničeho tlačit. Jen jsem to potřeboval říct.“
Pak už jsme se rozloučili.
Telefon jsem položila na stolek a dlouho jsem jen seděla a zírala před sebe. Najednou jsem nemohla myslet na nic jiného. Bylo mi jasné, že od zítřka se všechno změní. Ať už to bude jakkoli, nic už nebude stejné.
Měla jsem tisíce otázek. Myslí to vážně? Nebo je to jen nějaké chvilkové pobláznění? A co když se situace zkomplikuje?
A co já? Měla bych mu dát šanci? Nebo raději zapomenout a dělat, že se nic nestalo?
Jedno bylo jisté. Spánek tu noc nepřipadal v úvahu.
