Článek
Až jednou přišel okamžik, který otřásl vším, co jsem si o sobě myslela. Seděla jsem u svého pracovního stolu, přikrčená za monitorem, jako bych se tam snažila schovat. Bylo pondělí, venku studený vítr, a já se marně snažila nasát trochu energie z rychlé kávy v papírovém kelímku. Kolem mě hučely debaty kolegů, jejich smích, jejich plánování, jejich nápady. Stačilo pár kroků přes kancelář, a člověk se ocitl v úplně jiném světě, kde to žilo, bzučelo, jiskřilo. Jen u mého stolu to bylo tiché. Tak tiché, až jsem začínala pochybovat, jestli jsem vidět.
Denně jsem sledovala, jak se rozdělují nové projekty. Nikdy nešlo o mě. V pohledech ostatních jsem viděla jen něco, co bych popsala jako: „Jo, ta Simona… co že vlastně dělá?“ A já dělala. Hodně. Po nocích, po víkendech, s takovou zarputilostí, že bych mohla vyprávět o všem, co jsem dotáhla. Jenže to nikoho nezajímalo. Ticho kolem mě začalo být tak husté, že by se dalo krájet.
Začala jsem si všímat maličkostí. Třeba že při poradách se moje jméno vůbec neobjevovalo. Když jsem se hlásila s návrhem, nikdo se ani neotočil. A když jsem náhodou promluvila nahlas, měla jsem pocit, že slova dopadla na stůl a rozplynula se, jako by nebyla určena lidem, ale nábytku.
Do té chvíle jsem žila v přesvědčení, že možná jen nejsem dost průbojná. Že kdybych víc tlačila, více o sobě dávala vědět, možná by se něco změnilo. Jenže realita byla mnohem jednodušší a přitom mnohem bolestivější, než jsem si dokázala připustit. A já na to přišla až ve chvíli, která se mi dodnes vrací.
Stalo se to ve chvíli, kdy jsem půl roku pracovala na jednom z největších projektů, které kdy firma řešila. Dělala jsem to sama, konzultovala s kolegou Martinem. Fakt jsem na tom poctivě makala, chtěla jsem konečně úspěch a zasloužený respekt. Nosila jsem si práci domů, učila se nové věci, šla hlavou proti zdi a pořád jsem věřila, že se to jednou zlomí. Že jednou si někdo všimne. A pak přišel den prezentace. Den, kdy jsem poprvé měla pocit, že tohle by mohla být moje chvíle.
Když jsem vstoupila do zasedačky, byla už plná. Kolegové seděli u stolu, šéf se opíral o židli a o něčem se bavili. Usedla jsem na své místo s tiše bušícím srdcem, v ruce připravené podklady, v hlavě připravené věty, které jsem cvičila doma před zrcadlem. Měla jsem tak zvláštní pocit – směs nervozity a křehké radosti, něco jako když se dítě chystá rozbalit dárek a na chvíli uvěří, že se na něj svět opravdu dívá.
A pak přišla ta chvíle.
Šéf se otočil, letmo mě přejel očima a bez jakéhokoli náznaku emocí pronesl: „Tak to dneska odprezentuje Martin, jo? Ty si aspoň můžeš zapisovat.“
V tu chvíli jsem pochopila, že celou dobu nešlo o to, že bych byla málo průbojná. Nešlo ani o to, že bych nebyla vidět. Šlo o to, že mě vůbec nechtěli vidět. Celá půlroční práce, všechny hodiny, které jsem do toho vložila, všechno, co jsem budovala – bylo přisouzeno někomu jinému během tří vteřin. Bez zaváhání. Bez výčitek. Bez uznání.
A to byla ta věta, která změnila všechno. Ta věta, která mě poslala do střemhlavého pádu, ale zároveň mi ukázala dveře, o kterých jsem netušila, že jsou otevřené.
Je zvláštní, jak rychle se člověk umí nadechnout po takové ráně. Dvanáct minut jsem seděla v té zasedačce, s rukama zkříženýma v klíně, zatímco Martin prezentoval mou práci a sbíral pochvaly. Bylo to absurdní představení. A já se najednou dívala na šéfa s pocitem, jako bych ho nikdy pořádně neviděla. A zároveň jsem si uvědomovala, že se dívám naposledy.
Domů jsem ten den šla s nečekanou lehkostí. Byla v tom únava, ale i zvláštní pokoj. Ten večer jsem si sedla k notebooku a otevřela si všechny pracovní portály, které jsem kdy ignorovala. Poslala jsem šest životopisů a do týdne jsem seděla na prvním pohovoru.
Novou práci jsem získala po třech týdnech.
A tehdy jsem pochopila nejdůležitější věc: někdy není nutné bojovat o místo u stolu, kde vás nikdo nechce.
Ne proto, že byste tam nepatřili, ale proto, že čeká jiný stůl – takový, kde si všimnou, že jste přišli.
