Článek
Když se náš starý dům začal rozpadat, věděl jsem, že opravy budou stát spoustu peněz a nervů. Část věcí jsem zvládl sám, ale na větší zásahy jsem si netroufal. Byl jsem rád, když se soused u plotu zmínil, že by mi s tím mohl pomoci. Prý to dělá roky, prý to nebude drahé a prý se domluvíme jako lidi. Vypadal nadšeně, skoro jako by mu ten nápad udělal radost. A já jsem uvěřil, že jsme konečně našli společnou řeč. Léta jsme se míjeli jen s pozdravem a najednou to působilo, že máme blíž, že se mezi námi rodí nové přátelství.
Za pár dní už stál před domem s nářadím, připravený pustit se do práce. Byl jsem překvapený, jak rychle to vzal za správný konec. Obcházel stěny, zkoumal praskliny, vysvětloval mi, co bude potřeba vyměnit a že některé části jsou horší, než jsem myslel. Působil jako profesionál a já měl pocit, že mi spadl kámen ze srdce. Přesně tohle jsem potřeboval. Někdo, komu věřím, někdo, kdo ví, co dělá, a někdo, kdo to nebude mít potřebu předražit.
Když práce běží, člověk nemyslí na problémy
Dny ubíhaly a soused pracoval skoro každý večer. Přinesl si i jednoho pomocníka, prý kamaráda, který tomu rozumí stejně dobře jako on. Měli dobrou náladu, vtipkovali, dávali si kávu na zahradě a vypadali, že si práci dokonce užívají. Já jsem jim nosil vodu, kafe a byl jsem upřímně rád, že to jde tak hladce. Dokonce mi několikrát řekl, že mě nebude stát skoro nic, protože jsme sousedi a soused si přece pomáhá.
Když byla práce hotová, spadl mi další kámen ze srdce. Dům konečně vypadal pevněji, bezpečněji a já měl pocit, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Sedli jsme si na lavici před domem a já čekal, že mi řekne částku, kterou mu mám zaplatit. Připravil jsem si peníze stranou, protože jsem nechtěl, aby si myslel, že si jeho práce nevážím. Jenže to, co z něj vylezlo, jsem opravdu nečekal.
Přátelství podle jeho pravidel
Podíval se na mě s úsměvem a řekl mi, že fakturu nechce. Prý jsme přece sousedi a máme si vážit dobrých vztahů. A že peníze jsou věc, která je někdy zbytečná, protože opravdové přátelství má mnohem větší hodnotu než jakákoliv částka. Zůstal jsem sedět a přemýšlel, jestli to myslí vážně. Nechtěl peníze, ale zároveň jsem měl nepříjemný pocit, že to celé zní až příliš velkoryse.
Až o pár dní později mi došlo, co tím skutečně myslel. Začal se u mě zastavovat častěji, chtěl pomoc se dřevem, chtěl půjčit nářadí, chtěl odvést do města, protože auto zrovna nemá. Vždycky dodal, že se přece známe, že si pomáháme a že kamarády si má člověk držet. Připadal jsem si jako někdo, kdo uzavřel smlouvu, aniž by o tom věděl. Opravy nechtěl zaplatit, protože cena nebyly peníze, ale moje neustálá ochota být po ruce.
Tohle jsem si nepředstavoval
Postupně jsem začal chápat, že jeho pojetí přátelství je spíš jednostranné. Když potřeboval on, měl jsem být připravený. Když jsem potřeboval já, najednou neměl čas. Všechno se přetočilo. Najednou jsem byl já ten, kdo odvádí někoho do města, kdo půjčuje nářadí, kdo řeší jeho problémy. A on mi to připomínal pokaždé. Prý mi přece opravil dům a nedal mi fakturu.
Když po mně chtěl, abych mu na víkend půjčil auto, pochopil jsem, že tohle není přátelství. To je jen způsob, jak se vyhnout férové ceně. A tak jsem mu jednoho dne klidně řekl, že si jeho pomoci vážím, ale že jsem mu nikdy neslíbil, že se stanu jeho osobním řidičem nebo technikem. A že opravdové přátelství není o dluzích, ale o vzájemnosti.
Od té doby je mezi námi tišší plot. A víš co? Je to lepší. Protože některé nabídky pomoci nejsou zadarmo. A některá přátelství mají vysokou cenu, i když je nezaplatíš penězi.
