Článek
Bydlím v domku, který patří mému otci. Vždycky jsem věděla, že mě čeká hodně práce. Zahrada byla zarostlá, neudržovaná a spíš připomínala starý sad než místo k odpočinku. Přesto jsem v ní viděla potenciál. Vzala jsem si ji za svou a během deseti let jsem ji přetvořila tak, že se stala útulnou, okrasnou i užitnou. Žádné zázraky přes noc, jen stovky hodin práce, založení trávníku, sekání, střihání živého plotu, osázení záhonů, plevelení a postupných změn, které mě stály víc síly, než bych kdy přiznala. A také dost financí, ale zahrada je radost, kdo jí má, ten ví.
Celkový dojem ale pořád kazila stará, polorozpadlá chatrč. Původní zahradní domek na nářadí a dřevo stál v koutě zahrady jako připomínka minulosti. Otec ji odmítal zbourat, i když v ní už dávno nebylo nic bezpečného. Kolikrát jsem s ním o tom mluvila, kolikrát jsem ho prosila, aby dovolil přístřešek nahradit novým. Vždycky měl svou hlavu a vždycky to dopadlo stejně. Ne. Zůstane tam. Tečka.
Když člověk hledá řešení, i když nemá jinou možnost
Nakonec jsem našla způsob, jak tu kůlnu přestat nenávidět. Nechala jsem ji porůst přísavníkem pětiprstým, až zmizela pod zelenou hradbou. Bylo to sice jen zakrytí problému, ale aspoň už jsem se nemusela dívat na dřevo, které drželo jen silou zvyku. Měla jsem jiné starosti než věčně řešit tuhle kůlnu. A přesto, jako by nestačil boj s otcem, začali mě neustále upozorňovat sousedé.
Chodili za mnou s poznámkami, že se prý musí dívat na příšernou stavbu, která jim kazí výhled z oken. Tvrdili, že jim to narušuje pohodu a že bych s tím měla něco dělat. Jenže dělat se nedalo nic, protože o staré kůlně rozhoduje otec a jeho názor se nemění. Snažila jsem se to trpělivě vysvětlovat, ale málokdo poslouchal. Měli pocit, že mají právo mě poučovat, jako bych byla nepořádná nebo lhostejná.
A pak jsem se podívala přes plot
Jednoho dne jsem něco potřebovala udělat u hranice zahrad. A když jsem se náhodou podívala k sousedům, musela jsem se smát. Ne ironicky, ale takovým tím smířlivým, unaveným smíchem, když člověk vidí, jak absurdní celá situace je. Jejich zahrada totiž byla v mnohem horším stavu, než kdy byla ta moje před rekonstrukcí.
Trávník plný pampelišek, které už dávno šly do chmýří. U garáže rostly kopřivy tak vysoké, že by se v nich dalo hrát na schovávanou. Uprostřed zahrady stála stará litinová vana, vedle ní záchodová mísa a umyvadlo, jako by někdo plánoval venkovní koupelnu, ale nikdy ji nedodělal. Skleník vyrobený ze starých oken se podobal spíš skládkovému experimentu než místu, kde roste zelenina. A to všechno tam stálo už od doby, kdy prováděli rekonstrukci. Pak už nebyl čas na odvoz do šrotu…
A aby toho nebylo málo
Kousek od jejich dřevníku stála kadibudka. Opravdová, dřevěná, s vyřezaným srdíčkem, jako z chalupy před padesáti lety. Asi aby nemuseli běžet do domu, když je to chytne venku. Je až legrační, jak snadno lidé kritizují tam, kde sami nejsou dokonalí.
Stála jsem u plotu a brala si tu scénu do paměti. Ne proto, abych si připadala lepší, ale proto, abych se už nikdy netrápila tím, co říkají lidé, kteří si nevidí na vlastní práh. Moje zahrada není dokonalá, ale je výsledkem práce, času a lásky. A kdo chce kritizovat, měl by se nejdřív rozhlédnout kolem sebe.
