Článek
Když mě švagr poprvé poprosil, jestli bych nepohlídala děti, nepřišlo mi to nijak zvláštní. Byl v časové tísni, švagrová zůstávala déle v práci a já měla volnější odpoledne. Děti mám ráda a přišlo mi přirozené jednou za čas pomoci. Jenže z jednorázové laskavosti se během pár týdnů stal pravidelný rituál, aniž by se mě někdo zeptal, jestli mi to stále vyhovuje. Najednou nikoho ani nenapadlo brát to jako moji laskavost, ale spíš jako samozřejmou službu.
Byly dny, kdy to pro mě znamenalo přerušit vlastní práci, přeorganizovat si čas nebo jet přes půl města. Snažila jsem se zůstat v klidu, protože rodina má podle mě držet při sobě. Jenže uvnitř jsem cítila, jak se mi to nelíbí a cítila jsem ten tlak. Nechtěla jsem být ta, která si stěžuje, protože od toho má přece člověk rodinu, aby si vypomohla. Ale pokaždé, když mi přišla další zpráva s prosbou, která už ani nezněla jako prosba, spíš jako oznámení, kdy a v kolik, začala jsem být rozpačitá.
Když se z laskavosti stane povinnost
Rozhodla jsem se, že si o tom promluvíme. Nechtěla jsem peníze za hlídání, nejsem žádná chůva na brigádu, jen jsem naznačila, že by mi alespoň příspěvek na benzín pomohl. Ty cesty se nasčítaly a nebyla to zanedbatelná částka. Čekala jsem pochopení. Možná překvapení, že mě to zatěžuje. Rozhodně jsem ale nečekala, že se švagr urazí. Ani švagrová se nezachovala nejlépe, dala od té záležitosti ruce pryč. Prý si to máme vyřídit spolu.
Reakce obou mě upřímně zaskočila. Najednou jsem slyšela, že přece nic nedělám, že mám času dost, že bych měla být ráda, že děti chtějí trávit čas zrovna se mnou. Ta slova mě zabolela. Ne proto, že byla nepravdivá, ale proto, jak moc odhalila skutečnost, že moje pomoc nebyla brána jako občasná pomoc. Byla brána jako samozřejmost. A samozřejmost se neoceňuje. Jen se očekává.
Když se člověk přestane cítit vítaný
Od té chvíle se mezi námi něco změnilo. Švagr mi přestal psát tak často, a když napsal, bylo to krátké a strohé. Já sama jsem už necítila tu ochotu jako dřív. Ne proto, že bych děti neměla ráda, ale proto, že jsem pochopila, že jsem v tomhle vztahu zůstala jen já. Být k dispozici, přizpůsobovat se, ustupovat. A to vše bez jediné známky ocenění.
Najednou jsem viděla, že hlídání, které mi dřív připadalo jako příjemně strávený čas, se stalo povinností, která se ode mě očekává bez ohledu na moje možnosti. A tak jsem se poprvé ozvala jasně. Řekla jsem, že ráda pomůžu, ale ne pravidelně a ne bez toho, aby se to bralo jako vzájemná dohoda. Nastalo ticho. To dlouhé, nepříjemné rodinné ticho, kdy všichni vědí, že se něco narušilo.
Když pomoc skončí tam, kde chybí respekt
Zpětně si uvědomuji, že nejde o peníze. Šlo o respekt. O pocit, že můj čas má nějakou hodnotu. Že nejsem automatická služba, kterou stačí poprosit a ona se přizpůsobí. A že když už obětuji svůj čas a pohodlí, nečekám potlesk ani dárky, jen dobré vztahy a trochu pochopení.
