Článek
Když jsme se s partnerem rozhodli vzít, bylo nám hned jasné, jak má naše svatba vypadat. Žádná velká sláva, žádná nervozita z obřího obřadu, žádné usměrňování chaosu. Chtěli jsme jen tichý, intimní obřad – jen my dva a svědci. Tak jsme to oznámili našim rodičům. Všichni to pochopili, až na tchyni.
Tchyně byla doslova hysterická. Ztropila scénu, jako bychom se rozhodli vymazat celé příbuzenstvo z našich životů. „To je nepřijatelné! Co tomu řeknou lidi?!“ křičela, zatímco lomila rukama. Nechápala, že nám na cizích názorech nezáleží, že pro nás je důležité jen to, co cítíme my dva. Můj partner se ji snažil uklidnit, já se držela zpátky. Už jsem ji znala dost na to, abych věděla, že odpor je marný.
Ale to, co následovalo, mě vážně šokovalo. O pár dní později se tchyně objevila u nás doma a slavnostně nám předala svatební oznámení. Myslela jsem, že je to špatný sen, bohužel to byla pravda! Ne, ne naše oznámení, která bychom si snad sami objednali. Oznámení, která nechala vytisknout ona sama. Se samozřejmostí, která mi vyrazila dech, nám sdělila, že by nesnesla to ponížení, co by si o nás všichni mysleli. A co bylo ještě horší, s klidem dodala, že část oznámení už rozeslala rodině a svým známým.
Nejdřív jsem si myslela, že špatně slyším. Opravdu? Opravdu si dovolila nejen ignorovat naše přání, ale ještě za nás rozhodovat, kdy a jak budeme slavit náš sňatek? Nevěřila jsem vlastním uším. Cítila jsem v sobě směs vzteku a bezmoci. Partner se s ní snažil klidně promluvit, ale jakmile pochopila, že se nám její jednání nelíbí, byla ještě uražená! Ano, byla dotčená, že jsme jí za její drzé vměšování neprojevili vděčnost. Vůbec mi jí nebylo líto, její drzost byla bezmezná!
Snažila se nás přesvědčit, že nám vlastně udělala laskavost. „Vždyť jsem vám ušetřila starosti!“ prohlásila a tvářila se dotčeně, jako bychom byli nevděční. Ale já jsem měla jasno – tohle byl vrchol manipulace. Nikdy se mě nezeptala, nikdy nám nedala možnost rozhodnout se sami. Prostě si přivlastnila náš den a udělala si z něj svůj vlastní projekt.
S partnerem jsme se na sebe podívali a věděli jsme, že musíme jednat. Ihned jsme rodině a známým poslali zprávu, že naše svatba proběhne podle našich plánů – žádná velká oslava, žádná hromadná akce. Někteří byli překvapení, někteří pochopili, ale hlavní bylo, že jsme si vzali zpět kontrolu nad naším vlastním rozhodnutím.
Tchyně se samozřejmě urazila ještě víc. Vyčetla nám, že ji přivádíme do rozpaků, že se teď bude muset „nějak vysvětlit“ lidem, kterým oznámení rozeslala. Ale víte co? Ani trochu mě to netrápilo. Pokud si někdo zasloužil cítit se nepříjemně, byla to ona. My jsme se rozhodli pro náš den, ne pro její představy o dokonalé svatbě.
A nakonec? Svatbu jsme měli přesně takovou, jakou jsme chtěli. Jen my dva, naši svědci a pocit, že jsme si uchránili to nejdůležitější – svobodu rozhodovat o vlastním životě. A tchyně? No, ta se s tím musela smířit. A pokud ne? To už nebyl náš problém.
