Článek
Bylo krásné odpoledne a na pískovišti bylo živo. Děti stavěly bábovičky, někdo kopal tunel, jiný už měl písek až v botách. Všechno by bylo fajn, kdyby tam nebyl jeden kluk, který měl zjevně dneska náladu na pořádnou lumpárnu.
Začalo to nenápadně. Nejprve hrst písku na bábovičku jiné holčičky – ta se zamračila, ale nic neřekla. Pak další hrst, tentokrát už rovnou na hlavu. A najednou to jelo: kluk běhal po pískovišti, sypal písek ostatním dětem za trička, do vlasů, do očí. Děti křičely, utíkaly, některé brečely, jak jim to vadilo. Když jsem chtěla zasáhnout, schytala jsem hrst písku také, přesto, že jsem dost vysoká, svou"dávku"jsem v očích měla.
Snažily jsme se ho zastavit, jedna maminka na něj zavolala: „Nech toho, to není hezké!“ Jenže on se jen ušklíbl a pokračoval. A jeho maminka? Seděla opodál na lavičce, nohy přes nohu, v jedné ruce mobil, ve druhé kelímek s kávou, a řešila s kamarádkou, kde bude večer nejlepší Aperol.
Když už bylo jasné, že děti mají písku plné oči a pískoviště se mění spíš v bitevní pole, šla jsem za ní. „Mohla byste prosím svého syna trochu zklidnit? Dětem sype písek do očí, už tu několik dětí brečí.“
Maminka se na mě podívala přes sluneční brýle a s naprostým klidem, skoro až s pobavením, prohlásila: „No tak, co blázníte? Vždyť jsou to děti. Nechte je, ať si hrají. Vy jste nikdy nebyla malá?“
V tu chvíli jsem měla chuť jí ten kelímek s kávou vyměnit za kýbl písku nasypat jí ho na hlavu. Ostatní maminky se přidaly, ale ona jen protočila oči a dál se bavila s kamarádkou. „Tohle je fakt na hlavu, co dneska některé matky řeší. Trocha písku, no a co?“ řekla ještě nahlas, aby to všichni slyšeli.
Mezitím její syn vesele pokračoval. Děti už se bály jít zpátky do písku, některé šly domů, protože měly písek v očích a za oblečením. Na pískovišti zůstala jen ona, její syn a pár smutných báboviček.
Cestou domů jsem si říkala, že tohle je přesně ten typ mámy, co má na všechno odpověď a nikdy za nic nemůže. Hlavně že má klid na telefonování a její dítě si „hraje“. Ostatní ať si poradí, hlavně že ona je v pohodě.
A tak jsme my ostatní maminky zůstaly s uplakanými dětmi, které už na pískoviště moc nechtějí. A její syn? Ten si asi myslí, že házet písek do očí je normální. Hlavně že máma má klid a večerní Aperol v plánu.
