Článek
Kdykoli to jen trochu jde, míří na jih Čech, do Cehnic – malé obce, která se stala jejím druhým domovem. Právě tady, uprostřed klidné krajiny a mezi lidmi, kteří ji přijali mezi sebe, nachází to, co jí v Praze často chybí – opravdový klid a jednoduchost.
Její chalupa působí jako kout světa, kam se lze uchýlit a zhluboka se nadechnout. Pořídila si ji před více než dvaceti lety, ve chvíli, kdy díky práci v reklamě přišly peníze, které umožnily splnit si sen o vlastním venkovském útočišti. Dům byl tehdy ve velmi dobrém stavu, což umožnilo, aby se tam rodina mohla téměř okamžitě zabydlet. Časem se ale stal něčím víc než jen víkendovým útočištěm. Stal se místem, kde se zpomalují myšlenky a ožívají vzpomínky.
Práce kolem domu ji těší. Zahrada jí nabízí prostor k pěstování zeleniny a ovoce, ale i k návratu k tomu, co v ní hluboko zakořenil její otec. Právě on byl tím, kdo jí už v dětství ukazoval, jak se starat o půdu, jak se nebát manuální práce a jak se z ní i těšit. V dospělosti se k těmto hodnotám přirozeně vrací a s chutí zavařuje úrodu, ráno usedá s kávou na terasu a naslouchá zvukům, které se v Praze ztratí pod vrstvou hluku a spěchu.
Pobyt na chalupě pro ni znamená nejen odpočinek, ale i přirozené propojení s okolím. V Cehnicích ji lidé přijali bez okázalosti, s klidem, který k tomuto kraji patří. Sama se snaží být součástí komunity, nikoli výjimečnou osobností, která přijede jen na otočku. Tady se žije jinak – pomaleji, opravdověji – a právě to jí vyhovuje.
Dny na chalupě nejsou pro ni nikdy nudné. S chutí vaří, peče, zkouší nové recepty, ale nezapomíná ani na ty rodinné, osvědčené. Kuchyně se pro ni stala přirozeným centrem domova, místem, kde se setkává rodina, kde vznikají vůně i vzpomínky. Jakmile dozrají třešně, není pochyb – přijde na řadu bublanina. A podobně je to i s dalšími sezónními dary zahrady, které zpracovává s nadšením a pokorou.
I přes rekonstrukci, kterou chalupa v minulosti prošla, zůstává živým prostorem, kde je stále co vylepšovat. Valérie se nebojí přiložit ruku k dílu – ať už jde o nátěr plotu nebo drobné opravy. Na prvním místě je pro ni ale vždy pocit, že tento dům žije. Není to místo určené na reprezentaci, není to showroom. Je to domov, kde se může chodit bosky po trávě, kde ticho neruší a kde může být člověk opravdu sám sebou.
Valérie Zawadská si váží právě tohohle ticha, svobody, nenápadného rytmu všedních dnů, které v sobě nesou víc než leckterá premiéra. Chalupa pro ni není jen kulisou, ale součástí života, která jí dává pevnou půdu pod nohama. A možná právě proto její hlas, tak dobře známý a nezaměnitelný, zní vždycky s vnitřním klidem – protože ví, že až všechno utichne, může se znovu vrátit tam, kde je jí dobře.
Zdroje: living.iprima.cz, e15.cz, zeny.iprima.cz
