Článek
A přesně takovou chvíli si v naší rodině dodnes pamatujeme. Tehdy nám do smíchu nebylo, dnes se na tom ale bavíme, když se sejdeme u stolu.
Byl konec pobytu u moře, kufry sbalené, autobus objížděl letní resorty a postupně nakládal hotelové hosty. Slunce už začínalo pálit a my měli v hlavě jen jedno – hlavně stihnout letadlo domů. Delegát s přísnou pečlivostí odškrtával jména a čas tlačil. Všichni seděli v autobuse, jen můj tchán nervózně postával u dveří, protože mu došlo, že naše pasy, které měl na starost, leží v hotelovém trezoru. V tu chvíli jako by se celý čas zastavil. Musel s pravdou ven a každý věděl, co to znamená – bez pasů nikam neodletíme. Horký vzduch se proměnil v tíhu a v autobuse to nervózně zahučelo jako v úle.
Tchán zbledl, přešlapoval a marně si vybavoval, kdy přesně je ukládal do kovové schránky. V očích měl směs hanby a strachu. Cítil, že vinou jedné zapomnětlivosti může pokazit cestu padesáti lidem. Autobus byl plný napjatých hlasů, někdo polohlasně poznamenal, že jestli nestihneme let, bude zle. Maminka mu tiše stiskla ruku, ale bylo jasné, že ani ona nemá slov.
Naštěstí delegát, mladý muž, který působil až podezřele klidně, okamžitě zvedl telefon. Za pár minut domluvil odvoz zpět do hotelu. Svižně odběhl, zatímco my seděli a sledovali, jak se minuty krátí. Vzduch uvnitř byl těžký, někdo nervózně poklepával nohou, jiný se snažil žertovat, ale smích zněl křečovitě. Všichni jsme věděli, že osud odletu z dovolené leží v rukou jednoho muže, který si zapomněl, že naše pasy leží dobře uschované v hotelovém trezoru.
Čekání trvalo nekonečně dlouho, i když ve skutečnosti to bylo sotva dvacet minut. Když se delegát vrátil a v ruce držel balíček pasů, ozval se v autobuse hlasitý potlesk. Byla to úleva tak silná, že se některým dokonce leskly oči. Tchán se pokusil o omluvný úsměv, ale bylo vidět, že by se nejraději propadl. Autobus se rozjel a my věděli, že letadlo ještě stihneme.
Dnes na tu historku vzpomínáme úplně jinak. Pokaždé, když se rodina sejde, někdo začne o tom, jak tchán zapomněl pasy, a smích nebere konce. Je to připomínka toho, že i ty největší ostudy časem ztratí ostří a promění se v historku, která lidi spojuje. A možná i důkaz, že ty chvíle, kdy nám opravdu tuhne krev v žilách, se jednou stanou tím, čím nejvíc bavíme ostatní.
