Článek
Někdy to není rozhodnutí vás samotných, ale někoho, kdo má pocit, že ví lépe, co potřebujete. U nás to byl tchán. Přišel, rozhlédl se po našem trávníku a pronesl cosi o tom, že se na to nedá koukat. Než jsme se nadáli, začal plánovat proměnu, která se měla stát jeho životním projektem. My jsme jen přihlíželi, jak se naše zahrada mění v bitevní pole.
Trávník jsme měli obyčejný. Sem tam holé místo, pár sedmikrásek, na jaře se zelenal a v létě trošku žloutl. Nic, co by se nedalo vydržet. Byla to prostě tráva, po které běhaly děti a pes, a kterou jsme pravidelně přejeli sekačkou. Jenže tchán měl jiný pohled. Tvrdil, že trávník má být jako z katalogu – dokonale zelený, hladký jako koberec. Žádné kompromisy. A protože je z těch, kdo raději konají než diskutují, v pátek po práci nastartoval frézu a během pár hodin bylo po našem nedokonalém trávníku. Nedal se zastavit, jednal. Hroudy hlíny, rozrytá plocha, chaos. V očích se mu leskla hrdost na odvedenou práci, zatímco já jsem jen stála a přemýšlela, jestli to myslí vážně.
Ještě ten večer přivezl rolky travního koberce. Bylo horko, červenec se rozjel naplno, vzduch stál a všechno bylo cítit prachem a potem. Tchán rozvinoval koberce jeden vedle druhého, utahoval je nohama a s naprostou jistotou tvrdil, že to bude nádhera. My se mu snažili pomáhat, i když jsme uvnitř cítili spíš bezmoc. Během dvou dnů byla zahrada pokrytá „svěží“ zelení. Na fotce by to možná vypadalo dokonale, jenže realita měla k idylce daleko. Travní koberec začal okamžitě bojovat o přežití. Slunce pálilo, hlína pod ním byla suchá, voda mizela rychleji, než jsme stihli běhat s hadicí.
Najednou jsme trávili celé večery zaléváním. Děti už se po zahradě nedaly vypustit, aby se něco nezvrtlo. Pes měl vstup zakázán úplně. Každá volná chvíle patřila snaze udržet tu krásu naživu. Po týdnu začaly některé části žloutnout, tráva se drolila a místo katalogového koberce se před námi rýsovala nerovná mozaika. Tchán stále opakoval, že to chce čas. Jenže čas nepřál. Voda, nervy ani naše trpělivost nebyly bezedné. Nakonec nezbylo než zavolat zahradníky, kteří museli část práce předělat. Přineslo to další výdaje a spoustu zbytečných starostí.
Dnes se na tu epizodu dívám s odstupem. Travník se nakonec uchytil, i když rozhodně není dokonalý. Sem tam flek, sem tam krtina – prostě zahrada, na které žijeme my, ne katalogové rodiny s photoshopovým úsměvem. Tchán se naštěstí uklidnil, i když občas při návštěvě kriticky přejede pohledem nerovný okraj. A já jsem pochopila jednu věc. Někdy je mnohem důležitější přijmout nedokonalost než se hnát za iluzí dokonalého obrazu. Protože v té obyčejné trávě jsme byli všichni nejšťastnější.
Možná je to tak se spoustou věcí v životě. Toužíme po rovnoměrném zeleném koberci, ale nakonec si nejvíc pamatujeme ty křivé cestičky, vyšlapaná místa a pampelišku, která prorazí tam, kde je nikdo nečeká. A zahrada? Ta nám připomíná, že i když to někdo myslí dobře, nemusí to vždy znamenat, že výsledek přinese radost. Někdy stačí nechat věci růst tak, jak chtějí – s nedokonalostí, ale i s opravdovostí.
