Článek
Manželka se radovala, já nadšený nebyl. „Táta říkal, že by u nás mohl strávit celé léto. Aspoň si odpočine, pobude s námi a děti ho uvidí víc než obvykle.“ Nejdřív jsem si myslel, že je to jen taková letní návštěva na pár dní. Ale jak se ukázalo, byl to plán hodný zkušeného okupanta, který se rozhodl naše bydlení přetvořit k obrazu svému.
Přijel s jedním kufrem, ale vypadalo to, že si přivezl i neviditelný náklaďák požadavků, zlozvyků a hloupých poznámek. Hned první den nám přestěhoval věci v kuchyni, protože „to tam nemáme prakticky“. V koupelně si rozložil všechny svoje přípravky a zubní kartáček měl uprostřed držáku – jako král. Do lednice dal svoje jogurty a maso, co si přivezl z domova, prý abychom „nechcípli hlady“. A moje pivo? To dal dozadu, že prý „na něj ještě nejsem dost starej“.
Naše společné večery se proměnily v jeho sólo televizní maratony. Vždycky obsadil křeslo a ovladač byl jeho žezlem. Ani jsme se nepokusili mu ho brát, jen jsme seděli jak návštěva ve vlastním obýváku. A když nešlo o televizi, měl potřebu neustále nám něco vyprávět – o tom, jak se za jeho mlada dělalo všechno líp, děti byly vychované a ženský vařily pořádně. Manželka se smála, jak je táta „svůj“, ale mně v hlavě rostl tik.
Vrchol nastal, když jsem jednou přišel z práce a můj psací stůl byl pryč. Doslova. Tchán si ho vzal do ložnice, kde „byl lepší klid na luštění křížovek“. Když jsem protestoval, odvětil, že doma má menší a že u nás se mu sedí líp. Ložnice se stala jeho kanceláří, obývák jeho královstvím, kuchyň jeho laboratoří a já se začal cítit jako podnájemník.
A co se týče toalety – tam byl králem ze všech největším. Zabral ji na celé dopoledne, v klidu si tam četl noviny a nepočítal s tím, že by snad někdo další měl potřebu. Když jste potřebovali jít, museli jste si to doslova rezervovat. Když jsem mu to jednou připomněl, utrousil, že „mladí neumí čekat“. Měl tam doslova své království, potřeboval přece „svůj klid“.
Dětem nejdřív přišel jako srandovní děda. Hrál s nimi karty a nosil jim sladkosti. Ale po pár týdnech se začaly bát projít kolem jeho postele, protože hned je za něco napomenul nebo začal poučovat. Všechno komentoval. Od jejich oblečení po to, kolik času tráví na mobilu. Když si dcera natáhla šaty s květinami, prohlásil: „To nosily dívky z ulice, když jsem byl mladej“. To byl ten moment, kdy i manželce zamrzl úsměv.
A co bylo nejhorší – neměl v plánu odjet. Vůbec. Ani jednou se nezmínil o tom, že by měl v plánu návrat. Měl u nás víc pohodlí než doma, obsluhu, kterou nikdy neměl, a s manželkou, která ho pořád omlouvala, měl ideální zázemí. Já jsem pomalu přemýšlel, kde je hranice, kdy můžu sám opustit dům a přestěhovat se do auta.
Jednoho večera, kdy jsme si mysleli, že konečně usnul, jsem řekl nahlas: „Tohle už je moc, to není návštěva, ale okupace“. Manželka se na mě podívala, jako bych řekl něco strašného. Ale i ona byla unavená. Unavená z neustálé servilnosti, z toho, že už nemáme svůj prostor, že se všechno přizpůsobuje jen jemu. A konečně jsme si promluvili. Ne se smíchem, ale vážně.
Řekla mu, že jsme rodina, ale že i rodina má mít své hranice. Že láska neznamená mlčet, když nám někdo leze po hlavě. Nechápal to. Urazil se. Ale za pár dní si sbalil věci. Cestou ven si ještě stihl postěžovat, že „dnešní mladí neunesou žádnou kritiku“ a že „jen sedí na mobilech“.
Občas se ozve, ale už ví, že náš domov je náš. Že vztahy se neudržují tím, že si někam vlezu a vše si přizpůsobím. Byl to náročný test. Ale přežili jsme ho. A přestože máme doma o jednoho člověka méně, máme zase dům plný klidu.
Příbuzní někdy umí být neuvěřitelně neomalení. A pokud si neudržíte své hranice, přijdete o domov dřív, než si toho všimnete.
