Článek
Mně se to stalo. A ne, nebyla jsem vina já, ani můj muž. Přesto jsme seděli na nepohodlných židlích, popíjeli vlažnou vodu z plastového kelímku a přemýšleli, jestli vůbec odletíme. Důvod? Můj tchán a jeho „suvenýr“ z Egypta.
Celé to začalo celkem nevinně. Byli jsme v Hurghadě, užívali si slunce, moře a all inclusive, jak se patří. Tchán byl v ráži – nadšený z trhů, z vůně koření a z toho, že dokáže smlouvat i v arabštině, kterou nikdy nestudoval. Každý večer se vracel s nějakým pokladem, od ručně vyřezávaných sošek po pytlíky s bylinkami, které prý „doma nikdo nemá“. Nikdo jsme si nevšimli, že jeden z těch balíčků obsahuje něco, co by na cestu domů vůbec nemělo. On tvrdil, že je to jen léčivý kořen. Celníci to viděli jinak.
Na letišti to přišlo. Kufry mířily do rentgenu, já už v hlavě plánovala, co si dám k snídani doma, když jsem zaslechla svoje jméno a k tomu neomylný tón úředníka, který nesliboval nic dobrého. Pak jsem viděla tchána, jak stojí opodál, rudý jako rak, a v ruce svírá lístek s něčím, co připomínalo protokol. Prý jen malá komplikace, to se vyřeší. Jenže ta „malá komplikace“ se přehoupla do hodinového výslechu, prohlížení zavazadel a dlouhého čekání. Nikdo na nás nekřičel, nikdo nebyl nepříjemný, ale ta tíha, kdy víte, že jste v cizí zemi a nevíte, co vás čeká, je horší než nejdelší let.
Pokuta byla vysoká. Ještě vyšší byl pocit trapnosti. Částku jsme dali dohromady na místě, jen aby nás pustili. Letadlo, které mělo být naším únikovým východem, už bylo pryč. Seděli jsme pak v poloprázdné hale, tchán si nervózně mnul ruce a my s manželem se na sebe dívali s tou směsí zloby a bezmoci, kterou nechcete nikdy cítit. Tchán se snažil omlouvat, opakoval, že nevěděl, že to nesmí vézt. Věřili jsme mu, ale stejně to bolelo. Nejen peněženku, ale i nervy.
Naše letadlo bylo pryč a dostat se na další let nebylo jednoduché. Stálo nás to dlouhé čekání, nové letenky, které zrovna levné nebyly a další dny z dovolené pryč a ještě připlatit pár nocí v hotelu. Místo návratu v neděli ráno jsme doma přistáli až ve čtvrtek večer. Z dovolené, kterou jsme si chtěli pamatovat podle západů slunce a slaného vzduchu, nám zůstala vzpomínka na zatuchlou místnost letištní kontroly a na to, jak jsme hledali drobné, abychom si koupili kávu z automatu.
Dnes už se tomu smějeme, i když tehdy nám do smíchu nebylo. Byla to drahá lekce – nejen o tom, že si máte pečlivě hlídat, co kdo z rodiny dává do kufru, ale i o tom, že některé zážitky se prostě nevymažou. A možná, že právě ty, které bolí, se časem stanou těmi nejvyprávěnějšími historkami. Jen až příště tchán přijde z tržiště s „léčivým kořenem“, radši ho pošlu rovnou zpátky na pult.
