Článek
Když nám to minulou neděli řekla, měla v očích zvláštní jiskru, kterou jsme u ní dlouho neviděli. Sedla si, upravila si sukni a začala vyprávět způsobem, který nevěstil nic obyčejného. Máme doma občas zvláštní humor a její schopnost přehánět je pověstná. Oznámila nám, že je zamilovaná. Ne jednou, ale hned dvakrát. Jenže tentokrát nebylo v jejím hlase nic, co by naznačovalo škádlení. Vyprávěla nám o dvou mužích tak samozřejmě, jako by oznamovala, že jede na nákup. Prvnímu je dvaasedmdesát, druhému třicet jedna. A ona mezi nimi stojí jako žena, která se rozhodla, že tohle je její chvíle.
Nejdřív jsem se zasmála, ale překvapení nepolevilo. Tchyně má osmapadesát, dlouhá léta byla sama a vypadalo to, že už zůstane jen se svými zvyky a zahradou. A teď tu najednou máme příběh, který by vystačil snad na televizní romanci. Žena, kterou jsem považovala za usedlou a klidnou, nám s úsměvem líčí, že starší pán ji zve na dovolenou do Dubaje a že tam stráví Vánoce. Zatímco mladší muž ji tahá po horách a plánuje lyžovačku v Livignu.
Tchyně, která se rozhodla užívat si života
Nemohla jsem uvěřit, jak vážně to myslí. Opravdu se ocitla mezi dvěma světy. Starší muž jí nabízí pohodlí, stabilitu a luxusní cestu do země, kde žije jeho dcera. Povídala o tom s takovou samozřejmostí, až jsem měla dojem, že už má sbaleno. Dubaj, Vánoce, světla, teplo a nové možnosti. V jejích očích se objevila jiskra, kterou jsem u ní snad nikdy neviděla. Jako by v ní ožila část, která dlouho spala.
A pak je tu mladík. Sportovní typ, nadšený, plný energie. Ten ji zve na hory, vozí ji na výlety a plánuje společné týdny na sněhu. V únoru spolu pojedou do italských Alp a já měla pocit, že ona v hlavě už dávno sjíždí první svah. Tvrdila, že si s ním rozumí, že jí připomíná, jaké to je být živá a spontánní. A já jen poslouchala a nechápala, kdy přesně se z mé tchyně stala žena, která zvládá dva vztahy a ještě u toho plánuje dovolené.
Věkový rozdíl pro ni nic neznamená
Nám ostatním se zdál úplně nepřekonatelný. Rozdíl mezi ní a mladším mužem je sedmadvacet let. Ale ona to odmítla řešit. Tvrdí, že život je krátký a že když se na ni někdo dívá s obdivem, proč by to odmítala. A že prý nemá důvod volit jen jednoho, dokud je jí s oběma dobře. Na okamžik jsem měla dojem, že mluví někdo úplně jiný. Ale zároveň jsem cítila zvláštní respekt. Protože kdo z nás by měl odvahu takhle žít. Neohlížet se na ostatní, neřešit řeči a užívat si každý den.
My jsme tam seděli a dívali se na ni, zatímco ona klidně plánovala Vánoce v Dubaji a únor v Alpách. A já si uvědomila, že během jediného odpoledne mi převrátila můj pohled na ni vzhůru nohama. Celé roky jsem ji měla za někoho, kdo už žádné velké změny neudělá. Přitom zřejmě teprve začala.
Tchyně umí žít, i když nás to zaskočilo
Není nač čekat, říká. Nepotřebuje si vybírat, nepotřebuje si něco vysvětlovat, nechce se omezovat. Tvrdí, že oba muži jí přinášejí něco jiného a že právě v tom má pocit svobody. Ať už se její příběh vyvine jakýmkoli směrem, jedno je jasné. Tchyně žije způsobem, který by mnozí z nás nikdy nezkusili, a přesto jí ho závidí. Směle vstoupila do kapitoly, kde věk přestává být překážkou a kde si dovolila být žena, která si vybírá.
A možná je to právě to, co mě na tom fascinuje nejvíc. Že se rozhodla nenechat život protéct mezi prsty. A že to dělá s grácií, kterou by jí málokdo hádal. Protože jestli někdo umí žít naplno, je to právě ona.
