Článek
Bylo úterý, deset dopoledne. Pracovala jsem z domova, měla jsem videohovor za půl hodiny, vlasy v drdolu, triko, legíny a hrnek s kávou, který pomalu chladl na okně. Přišla neohlášeně, jak to dělá vždycky. Prý měla cestu kolem. Donesla štrúdl a dvě krabičky s fotkami dětí z dovolené. Začala v kuchyni, ale jakmile si odskočila na toaletu, bylo mi jasné, že to není jen tak. Zmizela na podezřele dlouho. Pak jsem slyšela, jak se otevřel šuplík pod zrcadlem. A začal výslech. A revize. Důkladná, nekompromisní, s občasným uchechtnutím a povzdechem. Prý ať si nemyslím, že mě to zachrání.
„Kolik ti je? Čtyřicet dva? Víš, že kolagen už máš v háji? A tohle –“ zvedla kelímek se zlatým víčkem, „to ti nevrátí ani jednu noc beze spánku. Jen tě to uklidní, že děláš něco pro sebe. A těch peněz co to stojí! Ale víš co? Zeptej se chlapa, jestli si toho všiml.“
Neřekla jsem nic. Jen jsem tam stála ve dveřích koupelny jako malá holka, které právě někdo čte poznámku ze žákovské. V ruce kelímek s hydratačním sérem za osm stovek, který jsem si pořídila minulý týden po večerním záchvatu paniky, když jsem si všimla dalších dvou vrásek u koutků očí.
Tchýně má ostrý jazyk. Nikdy jsem si s ní nebyla úplně blízká, ale za tu dobu, co jsem s jejím synem, jsme se naučily vedle sebe nějak fungovat. Jenže tohle byla jiná liga. Nešlo jen o krémy. Bylo to, jako by mi řekla: víš, čas tě stejně doběhne. A mně najednou došlo, jak moc se bojím, že bude mít pravdu. Ne o těch krémech, ale o mně samotné.
Celý ten den jsem pak nemohla vypnout hlavu. Seděla jsem u počítače, ale místo tabulek jsem přemýšlela, proč mě to vlastně tak rozhodilo. Vždyť to byla jen poznámka. Ale trefila přesně to místo, o kterém jsem s nikým nemluvila. Pocit, že stárnu, že mizím. Že si musím každý večer dokazovat, že ještě stojím za to, i kdyby jen sama pro sebe. Možná právě proto ty krémy. Ne kvůli vráskám, ale kvůli naději, že mi dají zpátky kontrolu. Že aspoň něco zvládnu ovlivnit.
Večer, když děti usnuly a manžel se díval na fotbal, jsem si sedla do koupelny, rozložila všechny ty kelímky a znovu si je prohlédla. Každý z nich nesl kousek naděje. Jeden na pevnější pleť. Druhý na sjednocení tónu. Třetí sliboval „rozzáření“. A já si uvědomila, že možná není tak důležité, jestli fungují. Možná mi stačí, že mi ráno dají pár minut, kdy se starám sama o sebe. Kdy věřím, že něco můžu ovlivnit, i kdyby to byl jen lesk mé pleti.
Nezlobím se na ni. Vlastně jsem jí vděčná. Ne za výslech, ale za to, že mi ukázala, co mě doopravdy trápí. Není to krém. Je to strach, že ztrácím lesk. Že se proměňuju v někoho, koho si lidi přestanou všímat. Ale možná je na čase naučit se ten lesk hledat jinde. V sobě. Ne v zrcadle.
