Článek
Možná to bylo obojím. Od jara jsem si představovala, jak budeme na chatě u jezera, jak si budu ráno nosit kávu k vodě, poslouchat ptáky a večer sedět u ohně. Jen já, manžel a naše děti. Klid, žádné povinnosti, žádné zbytečné řeči. A pak přišel ten telefonát: jeho maminka by se k nám na pár dní přidala. Prý jen tak, aby nebyla sama.
Kdybych tehdy tušila, co „jen na pár dní“ znamená, asi bych se pokusila najít si jakoukoli výmluvu. Ale já se usmála, přikývla a uklidňovala se, že to zvládnu. Přijela v poledne, v květovaných šatech a s hlasem o půl oktávy výš než obvykle, protože se snažila dát najevo radost. V ruce tašku s domácí buchtou a očima hned začala kroužit po naší zahradě. Po pěti minutách už věděla, že bych měla jinak posekaný trávník, že dřevo v kůlně je špatně srovnané a že děti by měly mít čepice, protože „slunce dneska pálí“. A bylo po klidu.
Je zvláštní, jak rychle se atmosféra změní. Najednou jsem měla pocit, že se musím obhajovat úplně ve všem. Když jsem seděla s knihou, slyšela jsem, jak v kuchyni nahlas mluví o tom, že „by se měla aspoň trošku zapojit“. Když jsme šli na koupání, nešlo to bez komentáře o tom, jak býval její syn kdysi hubenější. A když jsem se snažila připravit oběd, stála mi za zády, brala mi z ruky lžíci a přidávala „jen špetku soli navíc“. Měla jsem chuť utéct.
První večer jsem ještě věřila, že se to usadí. Seděli jsme venku, děti si hrály, manžel nalil víno. Jenže pak se tchyne rozpovídala o tom, jak jí její známá říkala, že dnešní mladé ženy už neumí pořádně vést domácnost, a že ona má o svého syna trochu strach. Zasmála se tomu, ale ten smích mě bodl. Manžel mlčel, možná z rozpaků, možná z pohodlnosti. Já jsem se usmívala jen proto, aby děti necítily, jak se mi vaří krev.
Druhý den ráno jsem se probudila s pocitem, že ten týden nebude dovolenou, ale zkouškou. A taky že byl. Každá maličkost se stala terčem poznámky. Když jsem šla na procházku sama, tvářila se dotčeně. Když jsem chtěla odpočívat, nabízela mi, že „mě vystřídá u vaření“. Bylo to jako žít pod drobnohledem, ať jsem dělala cokoli. Večer toho dne jsem si lehla do postele a cítila, jak se mi v hrudi mísí vztek s únavou.
Na konci týdne odjížděla s polibkem na tvář a větou, že to bylo „moc milé, ale příště si to možná uděláme kratší“. Kývla jsem, aniž bych něco řekla. Když jsme ji odvezli na nádraží a vraceli se zpátky, v autě bylo ticho. Možná jsme oba věděli, že něco se pokazilo, a že to nepůjde jen tak zamést pod koberec. Léto, na které jsem se tolik těšila, se mi rozpadlo na drobné kousky. A já jsem pochopila, že někdy dokáže jediný člověk proměnit celé období v něco, na co nechcete vzpomínat. Stačí k tomu jeden den.
