Článek
Když jsem to poprvé zaslechla, myslela jsem, že jsem špatně rozuměla. Tchyně mi mezi řečí sdělila, že letos opět čeká slušný přeplatek za energie a že už ví, jak s ním naloží. Nechala větu viset ve vzduchu a pak se sama vykecávala dál. Se samozřejmostí, která mě až zarazila, pronesla, že částku rozdělí mezi všechna čtyři vnoučata. Kdybych ji neznala, možná bych se pousmála. Jenže já si dobře vybavuji všechny chvíle, kdy si přisedne ke stolu, povzdechne si nad cenami v obchodech a s dramatem v hlase vypráví, jak je těžké vyžít z důchodu. A já u toho jejího vzdychání s lítostí přemýšlím, jak jí nějak pomoct.
V tu chvíli mi to celé přestalo dávat smysl. Tchyně nijak extra nestrádá, přesto pravidelně navyšuje zálohy, aby pak měla co rozdávat. Chápu, že chce vnoučatům udělat radost. Chápu, že má radost, když vidí, jak se děti těší z každé koruny. Ale nerozumím tomu, proč si dobrovolně komplikuje vlastní život, když si pak stěžuje, že je vše drahé a že se musí uskrovnit. Ten paradox je tak zřejmý, až mě to zaskočilo.
Když laskavost přeroste v nesmysl
Snažila jsem se jí vysvětlit, že její snaha sice pramení z dobrého srdce, ale působí to spíš nelogicky. Vnoučata mají své rodiče, kteří je podporují. A když babička chce občas přispět, určitě by jí nikdo nebránil. Jenže rozdávat každoročně částku, která může pokrýt její vlastní výdaje, a pak u každé návštěvy sténat nad drahotou, to prostě nešlo ignorovat. Jakmile jsem jí to řekla, její výraz okamžitě ztvrdl. Urazila se tak rychle, že jsem skoro litovala, že jsem vůbec začala.
Jenže bylo pozdě. Vysvětlovala, že vnoučata jsou její radost a že chce, aby od ní měla něco navíc. Její tón byl plný hrdosti, ale já v něm slyšela i trochu vyčítavého vzdoru. Jako by si odmítala připustit, že je možná zbytečně velkorysá na úkor sebe. Přitom nikdo z nás o tom nevěděl. Ani můj muž, který při té informaci jen nechápavě zvedl obočí. Když jsem mu to doma zopakovala, chvíli mlčel. A pak uznal, že to vysvětluje, proč maminka tak často brečí, že nemá peníze na běžné věci a sám jí někdy vzal na nákup a zaplatil jí ho.
Pravda, kterou člověk slyšet nechce
Přestože jsme jí nic nevyčítali, nesla to těžce. Tvrdila, že je to její rozhodnutí a že jí do toho nikdo mluvit nebude. A já to plně respektuji. Jenže zároveň vidím, jak se tím dostává do situací, které nejsou nutné. Stačilo by přestat přehánět zálohy a peníze si nechat. Nikdo by jí to nevyčítal. Dokonce by nám spadl kámen ze srdce, protože bychom věděli, že její finanční starosti nejsou tak drsné, jak je líčí.
Vnučky ani vnukové o těch přeplatcích nemají tušení, oni o tom vůbec nepřemýšlí. Babi dává, tak si to vezmou. Tím víc mě překvapuje, jak dlouho to celé drží v tajnosti. Jako by se bála, že kdyby s tím přestala, něco se změní. Možná se bojí, že už pro ně nebude tak důležitá. Možná má pocit, že si jejich lásku musí kupovat. A to je na tom celé to nejsmutnější.
Rozdávat je krásné, ale žít taky
Chápu, že chce dětem dopřát. Chápu její citlivou povahu. Ale zároveň bych si přála, aby si konečně uvědomila, že hodnotu babičky nedělá výše darů, ale čas, který s nimi tráví. Její humor, její příběhy, její přítomnost. Přeplatky za energie k tomu nepotřebuje. A už vůbec ne do té míry, kdy tím škodí sama sobě.
Někdy se člověk musí ozvat, i když ví, že to nebude příjemné. Možná mě za to ještě nějakou dobu bude přehlížet. Možná bude tvrdit, že jí kazím radost. Ale pokud ji mám mít ráda a brát vážně její starosti, musí být také férová sama k sobě. A přestat si dělat život těžší jen proto, aby se zavděčila čtyřem dětem, které by ji milovaly i bez jediného přeplatku.
Doufám, že to jednou pochopí. Protože jinak se tenhle příběh bude rok co rok opakovat. A nikdo z nás o to nestojí.
