Článek
Je to totiž příběh o pracnách, které zmizely dřív, než stačily zvládnout svou slavnou vánoční premiéru.
Někdy si říkám, že můj život by mohl být studijní materiál pro psychologii rodinných vztahů. Zvlášť před Vánocemi, kdy se vztahy v naší širší rodině začnou napínat jako perníkové těsto, které někdo zapomněl odležet. Všechno začíná nenápadně – poznámkou, která mě má povznést nad zemí, nebo spíš uzemnit –, a končí pocitem, že se ocitám ve zvláštní soutěži, o které jsem vůbec nevěděla, že se jí účastním.
Letos to začalo stejně jako vždy: u kafe, které tchyně vaří tak silné, že člověku zrychlí tep ještě tři dny poté. Seděla naproti mně, se sebedůvěrou královny a tónem, který mi už kdysi dávno přestal dělat vrásky. Mluvila o Vánočních přípravách a bylo jasné, kam to směřuje, ale tehdy jsem ještě netušila, jakou dohru to získá.
Já jsem v té době byla po uši v pečení – to svoje dělám poctivě, z másla, z dobrých surovin, tak akorát pro nás tři. Nepotřebujeme hromady krabic, nepotřebujeme dům provoněný cukrem tak, že bychom po novém roce museli držet půst. Šest, sedm druhů, každý trochu. Spíš radost z procesu než maraton. A hlavně – bez velkých slov, bez chlubení.
Když se v polovině prosince ozval domovní zvonek a ona stála ve dveřích s dvěma obřími krabicemi, jen jsem zvedla obočí. V tu chvíli jsem pochopila, že letošní předvánoční zkouška nervů právě začala. Krabice položila na stůl s triumfálním úsměvem a já jen doufala, že uvnitř nebude to, co jsem si myslela.
Bylo. Její slavné pracny. Ty její šíleně kořeněné, sladké až běda…Celá rodina o nich věděla své a můj muž už tehdy pohledem prosil o záchranu. Dokonce i přiznal, že je nesnášel už jako dítě – a to byl moment, kdy jsem měla chuť ho obejmout za to, že to vůbec nahlas připustil. Jenže tchyně stála vedle něj, pyšná jako páv, přesvědčená, že nese gastronomický poklad. A já jsem cítila, jak se ke mně blíží ta nevyhnutelná chvíle, kdy budu muset reagovat.
Nikdo se k ochutnávce neměl. Nejdřív se vymluvil muž, pak se vymluvila dcera a nakonec jsem se vymluvila i já. A tak jsme zůstali v kuchyni tři – já, dvě gigantické krabice a ticho, které bylo najednou těžší než všechno cukroví v nich.
Teprve tehdy jsem přiznala sama sobě, že tohle nezvládneme. A že tohle není příběh o pečení ani o cukroví. Je to příběh o tom, jak daleko člověk zajde, aby zachoval klid v rodině. A tady někde, právě v téhle chvíli, přichází pointa celého vyprávění.
Ty pracny. Ty slavné, nedotknutelné, tchyní uctívané pracny.
Neskončily u nás doma.
Odnesli jsme je do azylového domu nedaleko našeho bydliště. Vzali je s vděčností, s radostí, že na svátky bude tradiční cukroví. A já jsem poprvé cítila zvláštní úlevu – protože cukroví, které není podle naší chuti, vytvořilo vánoční atmosféru a potěšilo někoho, kdo to opravdu potřeboval.
Když jsme se pár dní poté u tchyně stavili, byla nadšená, jak rychle jsme „její dobroty“ snědli. A já jsem viděla, jak moc jí to udělalo dobře. Chviličku se na mě dívala s pocitem někoho, kdo dokázal něco velkého. A já jsem tuhle iluzi nechala žít. Možná je to malá lež. Možná to není vůbec správně. Ale někdy je lepší nechat věci být, než zbytečně rozdmýchat bouři.
A také jsem si uvědomila, že tahle příhoda mě naučila ještě něco jiného. Lidé někdy potřebují cítit, že jsou užiteční, že mají svůj prostor, svoji schopnost přinést radost. A jestli to má být prostřednictvím cukroví, které bychom doma nejedli ani za odměnu, proč ne. V rodinách fungují zvláštní pravidla, která nejdou logicky vysvětlit – ale když se je člověk naučí přijmout, žije se mu lehčeji.
A tak letos opět čekám, kdy se ve dveřích objeví plná krabice těch nejlepších pracen.
