Článek
Každý rok to probíhalo stejně. Balili jsme kufry, nakládali auto dárky a výslužkami a vyráželi sto kilometrů k rodině mého manžela. Všichni tam bydleli pohromadě v jednom velkém domě, takže pro švagra a jeho rodinu to byla vlastně jednoduchá záležitost. My jsme ale pokaždé seděli v autě s pocitem, že se žene celá domácnost někam, kam nepatří. Přespávali jsme v pokoji, který nebyl náš, slavili jsme podle pravidel, která jsme si nevybrali, a snažili se tvářit, že nám to nevadí.
Jenže vadilo. Rok od roku víc a víc. Tchyně měla přesný scénář, který se nesměl porušit. Ráno vánočka, poledne čočka, večer rybí polévka a kapr. Na bramborový salát jsme málem dostali jednou přednášku jen proto, že jsem ho dělala s jiným typem majonézy. A přitom ta jídla nikdo u nás doma nemá rád. Kapra jsme jedli jen u nich, protože se to prostě muselo. Rybu, kterou dělám já, děti milují, ale té se u tchyně říká novoty. Každý krok byl přikázaný. Každá minuta Vánoc rozplánovaná. A kdokoliv se měl potřebu ozvat, okamžitě narušoval tradice.
Letos jsme řekli, že zůstáváme doma
Tchyně trvala na svých pravidlech tak pevně, až jsme letos poprvé řekli dost. Jenže tím okamžikem začala úplně jiná bitva, kterou jsme nečekali. Děti rostou a začaly mluvit nahlas o tom, že chtějí být o Vánocích doma. Chtějí si rozbalit dárky pod svým stromkem, pustit si svou oblíbenou pohádku, hrát si s tím, co dostaly, aniž by musely sedět u stolu a čekat, až všichni dojedí poslední sousto salátu. A já jsem tentokrát poprvé cítila, že nejsme povinni se pokaždé přizpůsobovat. Že i my máme právo na vlastní tradice a na vlastní klid.
Když jsme to oznámili tchyni, dívala se na nás jako na někoho, kdo právě způsobil katastrofu. Tvrdila, že ničíme svátky. Že tradice jsou posvátné a že ona celý rok plánuje Vánoce tak, abychom byli všichni spolu. Jenže spolu neznamená spokojeně. Znamená to sedět u cizího stolu, dělat věci na povel a tvářit se, že nás těší to, co nás ve skutečnosti jen vyčerpává. A řídit se podle scénáře, který nepatří nám.
Tchyně se urazila. A my? My jsme cítili úlevu
Po našem rozhodnutí se stáhla a dala nám jasně najevo, že jsme jí zkazili svátky ještě dřív, než začaly. Označila nás za nevděčníky a připomněla nám všechny roky, kdy pro nás vařila a chystala stůl. Jenže při tom všem jí unikla jedna prostá věc. Nikdy se neptala, jestli to tak vlastně chceme. Nikdy nezajímalo, co vyhovuje nám. A nikdy nepochopila, že rodina jsou i naše děti a naše potřeby.
Poprvé po dlouhé době se na Vánoce těšíme. Budeme doma, v pyžamu, klidně s obyčejnou bílou rybou na másle. Děti si ozdobily stromek samy a mluví o tom, jak si po večeři postaví z lega město. Nikdo nás nebude honit k polévce, která nám nechutná, ani nám přikazovat, kdy přesně se mají otevírat dárky.
Po svátcích jedeme na hory. A tchyně? To je ve hvězdách
Děti mají dlouhé prázdniny, takže jsme se rozhodli, že po Vánocích vyrazíme na lyže. Tchyni to samozřejmě nepotěšilo. Podle ní je to další důkaz toho, že tradice ignorujeme. Jenže možná je čas vytvořit si ty naše. Takové, které nejsou o povinnostech, ale o radosti.
Nevím, jak dlouho bude tchyně uražená. Možná dny, možná týdny. Ale vím jedno. Letos budeme mít svátky, které budou skutečně patřit nám. A je to osvobozující pocit, který jsme měli udělat už dávno.
