Článek
S Lukášem jsme se poznali už na vysoké škole. Oba jsme studovali architekturu, chodili na stejné přednášky a postupně jsme zjistili, že máme podobné představy nejen o práci, ale i o životě. Ve třetím ročníku jsme spolu začali chodit a krátce po škole jsme si pronajali první byt. Nebyl nijak velký a vybavení jsme dávali dohromady postupně, ale tehdy nám nic nechybělo.
Navíc jsme měli štěstí v práci. Náš kamarád David převzal menší architektonické studio po svém strýci a nabídl místo nám oběma. Byli jsme nadšení. Ráno jsme spolu odcházeli do práce, přes den seděli ve stejné kanceláři a večer jsme ještě doma probírali návrhy. Práce byla vlastně naše společné téma a vůbec nám nevadilo, že se kolem ní točí velká část našeho života.
Zpočátku jsme dostávali podobné zakázky. Jednou se něco povedlo víc Lukášovi, jindy zase mně. Navzájem jsme si ukazovali návrhy a dokázali jsme si říct, když se nám něco nelíbilo. Nikdy jsem neměla pocit, že spolu soutěžíme. Naopak jsem byla ráda, že mám doma někoho, kdo přesně rozumí tomu, co dělám.
Asi po roce si ale David všiml, že klienti na moje návrhy reagují velmi dobře. Začal mi dávat větší prostor a svěřil mi rekonstrukci menšího hotelu. Byla to první zakázka, kterou jsem mohla vést téměř sama. Strávila jsem nad ní spoustu večerů a několikrát jsem měla pocit, že jsem si ukousla příliš velké sousto. Nakonec všechno dopadlo lépe, než jsem čekala.
Majitel hotelu byl spokojený a doporučil naše studio dalšímu investorovi. Ten už přišel s tím, že chce pracovat přímo se mnou. Potom se ozval další klient a během několika měsíců jsem měla práce tolik, že mi David musel přidělit kolegyni, která mi pomáhala s částí agendy. Začalo se mi dařit způsobem, který jsem po škole vůbec nečekala.
Lukáš měl pořád svou práci a rozhodně nebyl špatný architekt. Jenže jeho návrhy byly možná trochu opatrnější. Já jsem se nebála přijít s něčím neobvyklým a klientům se to líbilo. Když jsme někdy dostali možnost připravit dvě varianty, stále častěji si vybrali tu moji. Nejdřív jsme se tomu doma smáli. Lukáš mi dokonce říkal, že mám na klienty nějaký tajný recept.
Pak přišla zakázka pro zahraničního investora. David chtěl, abych ji vedla já. Byla jsem několik měsíců prakticky pořád v práci a měla jsem obrovský strach, že něco pokazím. Projekt ale uspěl a později se o něm psalo i v zahraničních odborných médiích. Pro naše malé studio to znamenalo mnohem víc než jen jednu povedenou zakázku. Začali se ozývat další lidé.
Když jsem tehdy přišla domů, čekala jsem, že budeme s Lukášem slavit. Místo toho mi jen pogratuloval a poznamenal, že jsem měla štěstí na investora, kterému se můj styl zrovna trefil do vkusu. Trochu mě to zarazilo. Myslela jsem si ale, že je jen unavený.
Jenže podobných poznámek začalo přibývat. Když mě David pochválil před ostatními, Lukáš byl celý večer zamlklý. Když se klient při společném jednání obrátil s otázkou na mě, doma mi Lukáš vysvětloval, že jsem ho před ním úplně odsunula. Přitom jsem nic takového nedělala.
Časem se změnil i můj plat. David mi ho zvýšil a k tomu jsem dostávala odměny za některé projekty. Vydělávala jsem najednou podstatně víc než Lukáš. Nikdy jsem mu to nepředhazovala. Peníze jsme stejně používali na společný život a mně připadalo skvělé, že si můžeme víc odkládat a třeba jednou koupit vlastní byt.
Lukáš to tak neviděl. Začal říkat, že já si přece můžu dovolit všechno. Když jsem navrhla dražší dovolenou, zeptal se mě, jestli ho tam tedy hodlám pozvat. Když jsem chtěla koupit novou sedačku, poznamenal, že když tolik vydělávám, můžu si ji klidně vybrat sama. Zpočátku jsem se snažila jeho poznámky přecházet.
Nejvíc mě ale netrápily peníze. Mnohem horší bylo, že jsem postupně ztratila člověka, kterému jsem dřív jako prvnímu vyprávěla o všem, co se mi povedlo. Začala jsem přemýšlet, jestli mu vůbec říct, že mám nového klienta. Když jsem měla prezentaci v zahraničí, raději jsem doma příliš nemluvila o tom, jak dopadla.
Přitom bylo čím dál jasnější, že problém není v Davidovi ani v nějakém protežování. Klienti si mě skutečně žádali. Několik lidí přišlo na doporučení a rovnou chtěli, abych jejich projekt vedla já. Bylo mi nepříjemné si to přiznat, protože jsem Lukáše milovala, ale v práci jsem byla jednoduše úspěšnější. Měla jsem lepší nápady a dokázala jsem je také prosadit.
David si napětí mezi námi samozřejmě všiml. Znal nás od školy a věděl, jak jsme spolu dřív fungovali. Jednou si mě zavolal a zeptal se, jestli se něco neděje. Lukáš prý začal být podrážděný pokaždé, když mi přidělil zajímavější projekt. Bylo mi trapně. Připadala jsem si, jako bych za naše domácí problémy mohla já.
Ten večer jsem se Lukáše zeptala přímo. Řekla jsem mu, že mám pocit, že mu vadí moje práce a že se mi daří. Okamžitě to odmítl. Podle něj jsem se změnila já. Prý jsem začala mít pocit, že jsem hvězda a ostatní mi nestačí. To mě opravdu zasáhlo. Nikdy jsem se k němu tak nechovala.
Od té doby jsme se kvůli práci pohádali ještě několikrát. Nejhorší to bylo nedávno, když mi David nabídl vedení nového týmu. Znamenalo by to další profesní posun a také další zvýšení platu. Když mi to oznámil, měla jsem obrovskou radost. Trvala ale jen chvíli. Ještě cestou domů jsem začala přemýšlet, jak to Lukášovi řeknu.
Jeho reakce byla přesně taková, jaké jsem se bála. Řekl, že David už asi nikoho jiného ve firmě nepotřebuje, když všechno zvládnu sama. Pak odešel do vedlejšího pokoje a skoro celý večer se mnou nemluvil. Seděla jsem v kuchyni a vůbec jsem nechápala, jak jsme se dostali až sem.
Dřív jsme snili o tom, že jednou třeba založíme vlastní studio. Dnes mám někdy pocit, že by Lukášovi snad ulevilo, kdyby se mi nějaká zakázka nepovedla. Možná to tak není, ale někdy z něj přesně takový pocit mám. Jako by potřeboval důkaz, že nejsem lepší než on.
Přemýšlela jsem dokonce nad tím, jestli bych neměla některé zakázky odmítat. Jenže proč bych to dělala? Svou práci mám ráda a roky jsem se učila, abych ji mohla dělat dobře. Nechci se jednoho dne ohlédnout a zjistit, že jsem se schválně držela zpátky jen proto, aby se vedle mě můj partner cítil úspěšnější.
Zároveň nechci přijít o Lukáše. Pořád si pamatuji, jak jsme seděli nad školními projekty a vzájemně se povzbuzovali. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že jednou bude právě moje práce tím, co nás od sebe začne vzdalovat.
Vztahoví poradci upozorňují, že podobné problémy často nejsou jen o rozdílných příjmech. Pokud dva lidé pracují ve stejném oboru, mohou být jejich výsledky mnohem viditelnější a srovnávání přichází skoro samo. Jeden z partnerů potom může úspěch druhého začít vnímat jako připomínku vlastního neúspěchu.
Řešením ale není, aby se úspěšnější člověk začal schovávat nebo odmítal příležitosti. Mnohem důležitější je dokázat o pocitech mluvit bez ponižování, výčitek a ironických poznámek. Já bych Lukášovi jeho úspěch přála. Jen bych si přála, aby on dokázal totéž. Čím dál častěji totiž mám pocit, že náš vztah neničí moje práce ani vyšší výplata. Ničí ho to, že člověk, kterého miluji, se přestal radovat z toho, že se mi daří.
