Článek
Byl pátek odpoledne a já měla plán. Ne velkolepý. Vlastně úplně obyčejný. Doma, tepláky, hrnek čaje, nohy pod dekou, vypnout hlavu a nemuset být nikomu k dispozici. Po týdnu, kdy se na mě valily úkoly, schůzky, všechen ten pracovní kolotoč, jsem se těšila na to, že budu prostě jen „existovat“. Bez hluku, bez výkonu, bez povinnosti. V hlavě jsem si přehrávala, co si pustím, jestli si udělám polévku nebo si objednám něco dobrého. A hlavně – že nikam nemusím.
A pak to přišlo. Telefon. Známé číslo. Chvíli jsem váhala, jestli to nezvednu hned nebo až později, ale pak jsem to automaticky přijala. Na druhé straně hlas kolegy – ne zlý, ne direktivní, jen lehce zoufalý. Prý se něco pokazilo, něco nefunguje, něco by potřebovali rychle vyřešit. A že by jim strašně pomohlo, kdybych na chvilku přišla. Jen na skok. Prý dvacet minut. Maximálně půl hodiny.
V hlavě mi naskočilo tisíc protiargumentů. Že je pátek. Že mám konečně chvíli pro sebe. Že nemám povinnost. Že mám jiný plán. Ale nahlas jsem řekla jen: „Dobře, za chvíli jsem tam.“ A už jsem sahala po bundě, po klíčích, po tašce. A můj večer – ten malý soukromý záchranný kruh – se pomalu rozplynul.
Večer v práci jsem samozřejmě nestrávila dvacet minut. Ani půl hodiny. Skončilo to u třech hodin, dvou kafí z automatu a několika vět, které začínaly slovy „Ještě že jsi dorazila.“ Všichni byli vděční, nikdo mě nenutil zůstávat. Ale ten podprahový tlak tam byl. A já ho přijala. Protože nejsem ten typ, co umí říct „ne“ a odejít. Nejsem ten, kdo bouchne dveřmi, když cítí, že někdo spoléhá.
Ale někde uvnitř jsem na sebe měla vztek. Protože čím dál víc cítím, jak těžké je uhájit si čas pro sebe. Jak snadno o něj přijdeme, když ho neumíme chránit. A jak často se stává, že náš „klidný večer“ skončí v cizím chaosu jen proto, že jsme příliš zodpovědní. Příliš spolehliví. Příliš přístupní.
Cestou domů jsem šla pěšky. Ne kvůli krokům nebo zdraví. Ale kvůli tomu, že jsem potřebovala čas. Na zklidnění. Na návrat k sobě. Na to, abych se znovu ztichla. Ale nešlo to. V hlavě mi pořád běžela věta: „Jenom na skok.“ A s ní i poznání, jak často tenhle „skok“ znamená přeskok přes moje hranice.
Nejde o to, že jsem pomohla. Ani o to, že mi to zabralo čas. Jde o to, že to byl můj čas. Ten, na který jsem se těšila. Ten, který jsem potřebovala. A který mi nikdo násilím nevzal – ale přesto jsem o něj přišla.
A tak jsem si doma sedla do křesla. Už bez filmu, bez plánů, jen se svým vnitřním neklidem. A psala jsem si pár vět do zápisníku. Abych si to příště připomněla. Že moje potřeba klidu není rozmar. Že páteční večer, kdy chci být sama, není slabost. A že „ne“ nemusí být drzost – může to být forma péče o sebe.
Nejsem hrdinka. Ani oběť. Jsem jen člověk, co se učí. Že někdy stačí nezvednout telefon. Nebo říct: „Dneska nemůžu.“ A že svět se nezhroutí, když nebudu dostupná. Ale moje vnitřní svět by se mohl zhroutit, pokud dostupná budu pořád. Všem. Mimo sebe.
A tak si slibuju, že ten příští pátek zkusím znovu. Možná mi zase někdo zavolá. Možná ne. Ale já si zkusím připomenout, že klid je taky závazek. A že někdy potřebuju nejvíc právě to – ne být užitečná, ale být celá. Pro sebe.
