Článek
Průzračná voda, bílý písek, jeskyně, šnorchlování… reklama slibovala zážitek jako vystřižený z katalogu. A my jsme byli připravení tomu uvěřit. Místo toho jsme plavali v něčem, co připomínalo splašky. A náš den snů se změnil na historku, kterou budeme vyprávět už navždy.
Byl to náš první výlet bez manžela. Jen já a syn, poprvé sami dva u moře. Chtěla jsem s ním prožít něco hezkého. Byl konec června, Řecko vonělo suchem a piniemi, a já si připadala svobodná jako kdysi, když mi bylo dvacet. Po snídani jsme popadli ručníky, šnorchly, ploutve, naskočili do minibusu a nechali se odvézt do přístavu. Čekala nás celodenní plavba lodí, kterou průvodkyně popisovala jako „nezapomenutelnou“. Slovo, které nakonec sedělo dokonale.
Hned v úvodu nás ohromili želvami. Karety, velké a klidné, se vynořily těsně u lodi. Syn vypískl radostí. Pak se k nám přidali i delfíni, skákali kolem jako by věděli, že je máme ve foťácích. Slunce hřálo, moře bylo hluboké a tmavomodré, ale my jsme se těšili na to, co mělo přijít – Modrá laguna. Tak to aspoň stálo na letáku, který jsme si přivezli z recepce. Prý malý ostrůvek, tyrkysová voda, bílé dno, a pokud budeme mít štěstí, proplujeme i pirátskou jeskyní. Štěstí jsme měli. Jen trochu jiného druhu.
Když kapitán oznámil, že kotvíme, byli jsme už natěšení. Vzali jsme si masky, nasadili ploutve a přes okraj lodi všichni skočili do vody. Já hned za synem. Jeho nadšení bylo nakažlivé. „Mami, pojď, jdeme hledat želvičky!“ křikl a ponořil se. A pak… pak se to stalo.
Vynořila jsem se s takovou razancí, až mi sklouzla maska. Syn měl výraz, který jen tak nezapomenu – znechucení, panika, a současně takové zvláštní dospělé pochopení, že nám někdo právě brutálně pokazil zážitek. Plavali jsme zpátky k lodi, tentokrát bez zbytečných řečí. Všichni ostatní na palubě se tvářili stejně šokovaně. Někdo si otíral rameno, jiný kontroloval, jestli nemá něco na plavkách. Voda byla hnědá, smradlavá, a kdysi vysněná laguna se proměnila v kalnou žumpu.
Průvodkyně se pokusila o vtip, něco ve smyslu „přírodní koloběh“. Ale nikdo se nesmál. Bylo to nechutné. Loď nakonec popojela dál a pokusila se najít jiné místo na koupání, ale už to nešlo vzít zpět. Měli jsme to v hlavách – i když jsme pak znovu viděli čistou vodu, už jsme do ní nechtěli. Když jsme večer seděli na balkoně a usrkávali džus z plastového kelímku, syn se ke mně otočil a bez emocí řekl: „Tak tohle asi doma nebudu vyprávět.“ A já pochopila, že má pravdu. Některé zážitky jsou tak absurdní, že je lidem ani nechcete kazit tím, že jim je budete líčit.
Ale stejně jsme to nakonec vyprávěli. Doma, přátelům, i babičce. Jen jsme začínali větou: „Víte, jak jsme byli na tom výletě do Modré laguny? Tak ona byla hnědá.“ A všichni se smáli. I my. Protože když se na to člověk dívá s odstupem, má to v sobě cosi komického. Až tragikomického. Chtěli jsme přírodu, průzračné moře, a dostali jsme od reality pořádnou facku. Možná to byl i výchovný moment. Že ne všechno, co má na letáku tyrkysový filtr, je ve skutečnosti tak kouzelné. A že i nejhezčí den může skončit v kaluži. Jen si z ní člověk nesmí odnést víc, než je nutné.
Dneska, když se dívám na fotku z lodi, kde se oba smějeme a delfín skáče v pozadí, musím se usmát. I ty hnědé vlny k tomu všemu patřily. A jestli je to ponaučení? Spíš jen připomínka, že realita nebývá upravená do filtrů. A že největší zážitky často přicházejí ve chvíli, kdy vám nateče do plavek něco, o čem radši nechcete vědět víc.
