Článek
V sobotu se Praha na pár hodin nadechla o poznání nejistěji. Zatímco většina lidí trávila víkend s rodinou, venčila psy nebo si dopřávala kávu v parku, v zákulisí běžného dne se odehrávalo něco, co v tichosti narušilo iluzi bezpečí. Pacient psychiatrické nemocnice v Bohnicích, který v minulosti brutálně vraždil, se nevrátil z povolené vycházky. A znepokojení, které to vyvolalo, se rychle proměnilo v otázku, na kterou zatím nikdo nedal odpověď: Jak se něco takového vůbec mohlo stát?
Ten muž nebyl jen obyčejným pacientem, který si šel na chvíli pročistit hlavu. Byl to člověk, kterého soud kvůli závažnému psychickému onemocnění a mimořádné nebezpečnosti umístil do ústavní léčby. V minulosti se v nepříčetnosti dopustil brutálních útoků – jeden z nich směřoval proti ženě s dítětem, další skončil smrtí náhodného kolemjdoucího. O jeho nebezpečnosti nepochyboval nikdo. Přesto mu byla povolena vycházka. Bez doprovodu. Bez dozoru.
Starostu městské části Praha 8 to nenechalo chladným. Vnímal situaci jako hrubé selhání systému. V dopise adresovaném vedení nemocnice i Nejvyššímu státnímu zastupitelství se spolu s místostarostou obrátil s jasnou výzvou – chtěli vědět, kdo rozhodl, že takto nebezpečný pacient může opustit areál léčebny, a jaké konkrétní posudky k tomu vedly. Nešlo totiž o první případ. Jen za poslední měsíc evidovali už třetí podobný incident, i když právě tento byl bezpochyby nejvážnější.
Muž, který se z vycházky nevrátil, měl za sebou hrůzné činy. V lesích u Kunratic napadl dva lidi a o pár dnů později zaútočil sekerou na ženu s kočárkem. Policii se později přiznal i k vraždě, jejíž oběť byla nalezena poblíž Kyjského rybníka. Nešlo tedy o nedorozumění, ale o muže s historií násilí a psychózy. Takového, u kterého by veřejnost měla být chráněna pečlivěji než jen vírou v léčebný režim.
Otázky, které radnice pokládá, jsou bolestivé, ale oprávněné. Jak je možné, že se u lidí, kteří spáchali extrémně závažné činy, stále hovoří o ústavní léčbě místo detence – tedy přísně kontrolovaného režimu pro pachatele s duševní poruchou? Jaké mechanismy má státní zastupitelství k dispozici, aby zajistilo, že podobné selhání neohrozí běžný život obyvatel?
Případ z Bohnic není jen technickým selháním v systému psychiatrické péče. Dotýká se samotného pocitu důvěry – v lékaře, v instituce, ve stát. Lidé chtějí věřit, že když někdo spáchá hrůzný čin, je systém nastaven tak, aby se podobná situace nemohla zopakovat. Že bezpečnost veřejnosti bude vždy na prvním místě.
Když se však dozvědí, že takový člověk opustil areál nemocnice jen na základě vnitřního rozhodnutí lékaře, bez jakýchkoli záruk pro okolí, zůstává hořký pocit. Nejde o lynč nebo volání po represích. Jde o lidský strach, který je v tomto případě více než pochopitelný.
Vedení radnice nepřichází s unáhlenými soudy, ale požaduje vysvětlení a hlavně garance – že podobný případ se už nebude opakovat. Chtějí vědět, jaké konkrétní kroky budou přijaty, jaké úpravy v posuzování vycházek se připravují a zda existuje dostatečná kontrola nad rozhodnutími lékařů v podobně závažných případech.
Ticho, které se kolem bohnického incidentu rozhostilo, je výmluvné. Místo jistoty zůstává pachuť nejistoty. Nejde o obviňování psychiatrů nebo zpochybňování péče, ale o potřebu jasných pravidel v situacích, kdy hrozí reálné nebezpečí. Věřit ve změnu nestačí – systém musí nabídnout konkrétní záruky.
Protože když se z vycházky nevrátí ten, kdo v minulosti vraždil, nejde jen o selhání léčebného protokolu. Jde o něco mnohem hlubšího – o porušenou důvěru, kterou už nelze lehce obnovit.
Zdroje: www.echo24.cz
