Článek
Upřímně, Portugalsko nebyl můj nápad. Moje přítelkyně, Klára, přišla s tím, že by chtěla zkusit surfování. Mně by stačila Šumava, ale ne, musíme na oceán. „Aspoň jednou v životě,“ říkala. Tak jsem kývl. Vždyť proč ne, třeba mě to překvapí.
Letenky, ubytování, všechno zařízené. Jenže už před odletem to mezi námi skřípalo. Takové ty hádky kvůli tomu, kdo koupí mlíko, nebo proč jsem zapomněl zamknout dveře. Ale říkal jsem si, že pár dní u moře a slunce nás srovnají.
První setkání s vlnou (a s Catarinou)
Přijeli jsme do malé vesničky na pobřeží. Všude surfaři, slunce, smích, vlny. Měl jsem pocit, že sem úplně nepatřím. Klára byla nadšená, já spíš nervózní. První lekce surfování a já v neoprenu, který mi byl těsný snad všude.
A pak přišla Catarina. Usměvavá, s vlasy vyšisovanými od slunce a smíchem, co se rozléhal po celé pláži. „Tak pojď, Tomáši, ukážeme tě vlnám!“ řekla česky s přízvukem, protože její máma byla Češka. To mě dostalo. Najednou jsem měl pocit, že se nemusím stydět, že když se ztrapním, tak aspoň před někým, kdo ví, co je to „utopit se ve vlně života“.
Klára si žila svůj surfařský sen, já svůj malý boj
Zatímco Klára se rychle zapojila do party surfařů a večer mizela na plážové párty, já zůstával s Catarinou. Nejdřív kvůli surfování, pak už spíš kvůli povídání. Catarina byla ten typ člověka, který se vás zeptá, jak se máte – a opravdu to chce vědět. Povídali jsme si o všem, o dětství, o tom, proč jsem vlastně v Portugalsku, a o tom, jak se člověk někdy cítí ztracený, i když má všechno.
Večeře, která nebyla v plánu
Jednoho večera, když už jsem měl ruce rozedřené od prkna a hlavu plnou slané vody, mě Catarina pozvala na večeři. „Můj táta dnes vaří rybu, přijď, ochutnáš pravé Portugalsko.“ Neumím říkat ne, když jde o jídlo, a navíc jsem cítil, že potřebuju změnu vzduchu.
Večeře byla přesně taková, jakou si člověk představuje v cizí zemi – hlučná, voňavá, plná smíchu. Catarina mi představila rodinu, její táta mi nalil domácí víno a já si připadal, jako bych byl jejich součástí už roky. Povídali jsme si dlouho do noci, smáli se, Catarina mi vyprávěla historky z dětství a já si uvědomil, že jsem dlouho nezažil takovou pohodu.
Rána bývají krutá
Ráno jsem našel v mobilu zprávu od Kláry: „Letenku jsem ti zrušila. Najdi si vlastní cestu domů.“ Chvíli jsem si myslel, že je to vtip. Nebyl. Klára odjela s partou surfařů někam na sever a já zůstal sám. První pocit? Vztek. Druhý? Úleva. Třetí? Strach. Co teď?
Seděl jsem na balkoně, koukal na oceán a poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že můžu dělat cokoliv. Nikdo po mně nic nechce, nemusím být „ten rozumný“, nemusím plánovat, co bude zítra.
Co s načatým životem?
Rozhodl jsem se zůstat o chvilku dýl. Catarina mě vzala mezi své přátele, naučila mě, jak se nebát vln, jak si užít obyčejné ráno s kávou na pláži. Najednou jsem měl čas přemýšlet, co vlastně chci. Ne, že bych hned věděl odpověď, ale aspoň jsem si přiznal, že to, co jsem žil doteď, nebylo ono.
Začal jsem si psát deník. Každý den pár vět o tom, co mě potěšilo, co mě štvalo, co jsem si uvědomil. Zjistil jsem, že mě baví být sám se sebou, že nepotřebuju pořád někoho vedle sebe, abych měl pocit, že žiju.
Co mi Portugalsko opravdu dalo
Když jsem se po týdnu rozhodl vrátit, nebyl jsem ten samý Tomáš, co přijel. Věděl jsem, že některé věci už nechci dělat jen proto, že se to čeká. Naučil jsem se, že když se člověk nebojí říct „dost“, může se stát cokoliv. Třeba i to, že skončí na večeři s cizí rodinou a bude se tam cítit líp než doma.
S Catarinou jsme zůstali v kontaktu. Není to žádná romantická pohádka, spíš přátelství, které mi ukázalo, že lidi můžou přijít do života nečekaně a změnit ho, aniž by si to sami uvědomili.
Jestli se někdy také ocitnete v situaci, kdy vám někdo „zruší letenku domů“, neberte to jako konec světa. Možná je to začátek něčeho, co jste si ani neuměli představit. Nebojte se zůstat chvíli sami, dělat věci, které jste nikdy nezkusili, a hlavně – nechte se překvapit. Život je někdy lepší, když ho neplánujete do posledního detailu.
Portugalsko pro mě už navždy bude místem, kde jsem se naučil, že i když vám někdo vezme jistoty, můžete najít něco mnohem cennějšího. Klid v duši, nové přátele a odvahu začít znovu.
