Článek
Vybrali jsme si menší apartmán v Chorvatsku, kam jezdí hlavně místní. Ticho, klid, žádné přecpané promenády. Přesně to jsme potřebovali. Ale nikdy by mě nenapadlo, že právě tam, v tom zapadlém městečku, narazím na ženu, který byla kdysi mou první velkou láskou.
Byl to jeden z těch běžných dní. Slunce, lehké vlnky, lenost po obědě a kafe v ruce. Šli jsme s Evou do malé pekárny na rohu pro čerstvé pečivo a chtěli jsme se pak projít po přístavu. A tam stála. Opřená o zábradlí, v ruce knihu, vlasy stažené jako tenkrát. Hned jsem poznal, že je to ona. Pavla. Ta Pavla, do které jsem se zbláznil někdy v osmnácti a kvůli které jsem ještě dlouho po rozchodu přehrával všechny možné scénáře „co kdyby“. Naše pohledy se potkaly a oběma nám na chvíli zatrnulo. Neřekli jsme si ani slovo, jen letmý úsměv. Ale bylo to jako by někdo na chvíli zmrazil čas.
Celou cestu zpátky jsem přemýšlel, jestli to byla jen náhoda, nebo osud, nebo hloupost. Neřekl jsem Evě ani slovo. Nešlo o to, že bych chtěl něco tajit, ale nevěděl jsem, co si s tím počít. Mísila se ve mně zvědavost, neklid a možná i něco jako stesk. Byl jsem překvapený, jak silnou reakci to ve mně vyvolalo. Přece jsem spokojený, ženatý, mám děti, práci. Ale Pavla byla připomínkou něčeho, co už nikdy nebude – lehkosti, bezstarostnosti, mládí. Tím to bylo celé tak podmanivé.
Druhý den jsem se šel projít sám, mířil jsem na rybí trh. Ve skutečnosti jsem doufal, že ji znovu uvidím. A viděl. Tentokrát jsme se dali do řeči. Nejdřív opatrně, pár vět o tom, že tu taky tráví dovolenou, že je tu náhodou, že pracuje jako učitelka. Pár let byla v zahraničí, pak se vrátila a prý potřebovala na chvíli vypnout. Smála se stejně jako kdysi. A já si připadal, jako bych se vrátil v čase. Najednou jsem byl kluk, kterému stačilo pár pohledů a motýli v břiše dělali salta.
Nešlo o žádný flirt. Nebylo to o tom, že bych chtěl něco začít nebo podvádět. Ale byl jsem zvědavý. Chtěl jsem vědět, jak žila, co jí zůstalo a co se změnilo. Povídali jsme si asi hodinu, seděli jsme na lavičce, pili ledovou kávu a prostě si povídali. O tom, jak jsme zestárli, o tom, jaký máme život. Neprozradil jsem, kde přesně bydlíme, ani jsem ji nikam nezval. Ale odcházel jsem se zvláštními pocity. Bylo mi hezky. A zároveň trochu provinile.
Zbytek dovolené jsem na ni myslel častěji, než bych si přál. Neviděl jsem ji už. Možná schválně. Možná osud rozhodl za mě, že stačilo. Ale ten jeden den, to jedno setkání, mi zůstalo v hlavě ještě dlouho. Neřekl jsem Evě vůbec nic. Ne proto, že bych jí chtěl lhát. Ale věděl jsem, že by to nepochopila. Že by v tom hned viděla hrozbu, zradu, důvod, že se něco mezi námi zlomilo. Ale tak to nebylo. Chtěl jsem jen na chvíli nahlédnout do jiného života. A zavřít to okno včas.
A přesto… něco se ve mně změnilo. Možná jsem si uvědomil, jak moc je jednoduché sklouznout do něčeho, co se zdá být nevinné. Možná jsem pochopil, že vzpomínky zůstanou nejlepší, když jim nedáme druhou šanci. A možná jsem si konečně přiznal, že každý z nás má ve svém životě lidi, kteří zůstanou v srdci, aniž bychom s nimi chtěli znovu něco prožívat.
Zpátky doma jsem se díval na Evu jinak. Ne s výčitkami, proč taky, ale s větší něhou. Protože i když jsme občas unavení, hádáme se o maličkosti a někdy jsme každý zalezlí ve svém světě, pořád to má smysl. A pořád je to ona, se kterou chci zestárnout. Pavla byla jen připomínkou toho, co jsme kdysi byli. Eva je důkazem toho, kým jsem dnes.
Nikdy jsem tu příhodu nikomu neřekl. Ale možná ji jednou řeknu synovi, až bude dospělý a bude si myslet, že život je jen o černé a bílé. Protože právě tyhle šedé zóny nás někdy naučí víc než celé roky vztahů. A protože věrnost není jen o tom, že s někým spíme. Ale i o tom, že se rozhodneme někoho opustit ještě dřív, než se k němu opravdu vrátíme.
