Článek
Dodnes se za to stydím. Jak jsem mohla být tak slepá? Celé jaro Tomáš tvrdil, že se připravuje, že má čas, že to zvládne. „Mami, přece mě znáš, vždycky jsem se naučil na poslední chvíli,“ odpovídal mi, když jsem se ho ptala, jak mu jde příprava na přijímačky. A já jsem mu věřila. Možná proto, že jsem si nechtěla připustit, že by to mohlo dopadnout špatně.
Můj manžel David, který učí na střední škole matematiku, byl mnohem realističtější. „Hele, Jano, ten kluk neudělá vůbec nic. Celé dny jen hraje ty hry a večer tvrdí, že se učil. Kdy se učil? Ve spánku?“ Ale já jsem si pořád myslela, že přehání, že Tomáš je chytrý a nějak to zvládne.
Den D přišel v červnu. Sedli jsme si k počítači celá rodina a šli jsme se podívat na výsledky na webu ministerstva. Tomáš se tvářil klidně, já jsem byla nervózní jak čert. Zadali jsme jeho rodné číslo, pak jeho jméno, a ukázaly se nám výsledky testů. Čeština: 31 bodů z 60. Matematika: 19 bodů z 50. Na průmyslovku, kterou jsme vybrali jako první volbu, potřeboval aspoň 65 bodů celkem. Měl jich 50.
Chvíli jsme zírali na obrazovku mlčky. Pak jsem se podívala na Tomáše. Tvářil se všelijak. „No, tak to asi nevyšlo,“ řekl suše. David se zvedl od počítače a šel do kuchyně. Slyšela jsem, jak tam něco práská a nadává si pod fousy.
Teprve tehdy jsem pochopila, jak moc jsem selhala jako matka. Nejen že jsem nekontrolovala, jestli se Tomáš skutečně učí, ale hlavně jsem mu nedokázala vysvětlit, že přijímačky nejsou jen nějaká formalita, kterou projde každý. Cítila jsem se hloupě a naštvaně na sebe i na něj.
„A co teď?“ zeptala jsem se večer, když jsme seděli u večeře. Tomáš pokrčil rameny. „Nevím. Půjdu někam na učňák?“ David se na něj podíval přes brýle. „Na učňák nepůjdeš jen tak. I tam jsou přijímačky a podmínky. A navíc, co chceš dělat?“ Tomáš zase pokrčil rameny. Měla jsem chuť ho pohlavkovat.
Strávili jsme následující týden hledáním možností. Nakonec jsme našli obor instalatér na místní průmyslovce, kde ještě brali žáky s horším prospěchem. Tomáš souhlasil, hlavně proto, že neměl na výběr. „Instalatér?“ ptala jsem se Davida. „To bude celý život opravovat záchody?“ „Instalatéři mají dobré peníze,“ uklidňoval mě. „A hlavně, možná mu to otevře oči.“
První měsíce na škole byly pro Tomáše šok. Najednou musel vstávat v šest ráno, chodit na praxi do firem, tahat těžké trubky a učit se věci, které vyžadovaly soustředění. Ale postupně jsem viděla tu změnu. Přišel domů unavený, ale ne už tak apatický jako dřív. Mluvil o spolužácích, o učiteli, který ho učil svařovat. A hlavně - začal dostávat dobré známky.
„Víš co, mami,“ řekl mi jednou, když jsme spolu myly nádobí, „já jsem si nikdy nemyslel, že by mě mohla bavit práce rukama. Ale když vidím, jak se mi povede zapojit vodovodní baterii, mám z toho radost.“ V tu chvíli jsem pochopila, že možná tyhle přijímačky byly požehnání. Tomáš našel něco, co ho bavilo, místo aby se trmácel někde, kam nepatřil.
Po vyučení se rozhodl jít na nástavbu, aby měl maturitu. „Chci mít víc možností,“ vysvětloval. Nástavba ho bavila ještě víc, protože už věděl, k čemu ty teoretické znalosti potřebuje. Loni maturoval s průměrem 2,1 a dostal se na stavební fakultu, obor TZB - technika prostředí budov.
Když mi volal s výsledky přijímacích zkoušek na vysokou, nemohla jsem uvěřit. „Dostal jsem se, mami! A víš co je nejlepší? Že vím přesně, proč tam jdu a co chci dělat.“ V tu chvíli jsem pochopila, že někdy je nejlepší dar ten, který dostanete nečekaně. Tomášovo neúspěšné přijímačky ho dovedly tam, kde měl být od začátku.
