Článek
Možná jsem měl tušit, že tohle nemůže dobře dopadnout. Jenže člověk si vždycky říká – ještě chvíli, ještě jeden měsíc, třeba se to obrátí. Neobrátilo.
Někdy si vzpomenu, jak jsem tam první den stál, všechno vonělo novotou a já měl radost, že dělám práci, která mě baví. Prodával jsem mobily, opravoval rozbité displeje, pomáhal lidem přenášet data, nastavoval telefony, učil starší zákazníky, jak poslat fotku z dovolené. Byla to práce, která měla smysl. A hlavně tým lidí, co se smál, když se něco povedlo. Žádná velká kariéra, ale jistota. Nebo jsem si to tehdy aspoň myslel.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se majitel rozhodl přestěhovat obchod. Prý „lepší místo, větší prostor, víc zákazníků“. Ve skutečnosti jsme skončili na konci města, v zapadlé ulici, kam by člověk zabloudil jen omylem. Vchod byl přes dvůr, kolem kontejnerů, a když jsme první den otevřeli, kolem prošli tři lidé – všichni spěchali pryč. Bylo to ticho, které mi tehdy poprvé přeběhlo po zádech. A přesto jsme si všichni říkali, že to chce čas. Že přece musíme vydržet.
První měsíc výplata nepřišla včas. „Zdržení u účetní“ mávl rukou šéf a usmál se. Druhý měsíc to samé – prý zákazníci platí pozdě a peníze jsou „na cestě“. Když jsem se ptal, jestli to tak bude i příště, jen mávl rukou a přihodil větu o tom, že všechno srovná, jakmile se obchod rozjede. Jenže on se nerozjel. Zákazníci nepřicházeli, zboží ubývalo, na fakturách přibývaly červené řádky. My se snažili zachránit, co se dalo, nabízeli slevy, dávali letáky, zkoušeli reklamu. Nic nepomohlo.
A pak to přišlo. Jedno ráno jsme přišli do práce a dveře byly zamčené. Uvnitř tma, zboží pryč, vitríny prázdné. Na výloze jen papír s nápisem „Z technických důvodů uzavřeno“. Zkusil jsem volat šéfovi, ale telefon byl odpojen. Ten pocit si budu pamatovat dlouho – ticho na druhém konci, do kterého člověk zírá, i když ví, že už nikdo nezvedne. Teprve tehdy mi došlo, že všechny ty sliby o doplacení výplat, o „lepších časech“ a „novém začátku“ byly jen kouřová clona. Žádné peníze už nikdy neuvidím.
Seděl jsem pak doma a zíral do monitoru, kde mi svítil e-mail s výpovědí. Oficiální, s razítkem, bez vysvětlení. Bylo v tom něco děsivě chladného. Po letech práce skončit takhle, bez díky, bez koruny, bez možnosti se bránit. A přitom jsem to všechno tušil. Každé zpoždění, každý úsměv, který měl zakrýt problém. Jen jsem to nechtěl vidět. Možná kvůli loajalitě, možná kvůli strachu. Nebo prostě proto, že jsem chtěl věřit.
Teď chodím po úřadech, vyplňuju papíry a poslouchám věty o tom, že „inspekce práce to prošetří“. Ale vím, že z toho nic nebude. Majitel je pryč, účet prázdný, firma v likvidaci. Co zůstalo, je pár nevyplacených výplat a pocit, že jsem se stal součástí příběhu, který končí u jiných stejně – někde mezi nadějí a bezmocí.
Dnes už vím, že někdy se člověk drží příliš dlouho něčeho, co se už dávno rozpadá. Že když máš pocit, že tě někdo jen vodí za nos, většinou se nemýlíš. A že i když zůstaneš bez peněz, nesmíš zůstat bez důstojnosti. Ta se nedá vyplatit ani třemi výplatami najednou.
