Článek
Kdo někdy opravdu výrazně zhubl, ten ten pocit zná. Najednou jsou volné kalhoty, které předtím tlačily, člověk se začne rád dívat na fotografie a možná si poprvé po letech koupí oblečení bez toho, aby automaticky hledal co nejvolnější střih. Jenže pak uteče pár měsíců, někdy rok nebo dva, a váha se začne nenápadně posouvat nahoru.
Dvě kila. Čtyři. Šest.
A člověk má okamžitě pocit, že zase něco pokazil.
Jenže právě tohle je na hubnutí zrádné. Tělo totiž vůbec nemusí chápat shozená kila jako úspěch. Zatímco člověk stojí před zrcadlem spokojený, organismus může mít úplně jiný názor.
Tělo neví, že chcete v létě zapnout šaty
Pro naše tělo je tuk především zásoba energie. To, že se nám nelíbí břicho nebo že chceme vypadat lépe v plavkách, je mu celkem jedno.
Když tedy hmotnost klesne rychle a výrazně, organismus může začít šetřit. Sníží výdej energie a zároveň zesílí signály hladu. Není to nic příjemného, protože člověk má často pocit, že po dietě jí úplně normálně, a přesto se kila začínají pomalu vracet.
Hodně se o tom začalo mluvit po výzkumu účastníků americké soutěže The Biggest Loser. Lidé v ní hubli opravdu obrovské množství kilogramů. Vědci je pak sledovali i po skončení soutěže a zjistili něco, co příliš optimisticky nezní.
Jejich metabolismus zůstal zpomalený ještě několik let poté.
Samozřejmě nejde srovnávat člověka, který shodí šest kilo, s někým, kdo během televizní soutěže zhubne desítky kilogramů. Přesto je na tom dobře vidět, že tělo se po velkém zhubnutí nemusí okamžitě vrátit do nějakého neutrálního stavu.
A tím to nekončí.
Tuková buňka se zmenší. Neznamená to ale, že zapomene
Tohle mě na celém tématu zaujalo asi nejvíc.
Když hubneme, tukové buňky se většinou neztrácejí. Jen se zmenší. Dlouho by se tedy dalo předpokládat, že po zhubnutí jsou zase jednoduše prázdnější a všechno začíná od začátku.
Jenže ono to zřejmě tak jednoduché není.
Vědci při výzkumu tukové tkáně zjistili, že po období obezity mohou v buňkách zůstat určité změny. Jde o takzvané epigenetické změny. Ten název zní složitě, ale princip se dá pochopit docela snadno.
DNA zůstává stejná. Buňka si ale určitým způsobem upravuje, které geny bude více používat a které méně.
A některé z těchto změn mohou přetrvávat i poté, co člověk zhubne.
U myší se dokonce ukázalo, že když po zhubnutí dostaly znovu velmi kalorickou stravu, tuk nabíraly rychleji než zvířata, která předtím obezitu neměla.
U lidí zatím vědci tak jednoduchý závěr udělat nemohou. Přesto našli v tukové tkáni lidí po výrazném úbytku hmotnosti změny, které přetrvávaly dál.
Takže věta, že tukové buňky mají paměť, není jen nějaké líbivé přirovnání.
Proto někomu stačí málo a jiný bojuje s každým kilem
Do celého příběhu navíc vstupuje genetika.
Asi každý zná někoho, kdo může sníst téměř cokoli a celý život vypadá stejně. A pak někoho, kdo má pocit, že stačí jeden prodloužený víkend s dobrým jídlem a kalhoty jsou těsnější.
Část rozdílu opravdu může být vrozená.
Genetické dispozice ovlivňují chuť k jídlu, pocit sytosti, způsob ukládání tuku i to, kolik energie tělo během dne spotřebuje. Neznamená to, že má člověk svou váhu napsanou v genech a nic s ní neudělá. Spíš každý startuje z trochu jiné pozice.
Proto také někomu funguje určitý jídelníček skvěle a jinému vůbec.
A právě proto mě vždy trochu pobaví věty typu stačí méně jíst. Ano, bez určitého energetického deficitu se zhubnout nedá. Jenže tím celý příběh rozhodně nekončí.
Ani moderní injekce nejsou kouzelná guma
Velkou změnu přinesly v posledních letech léky na bázi GLP-1, například semaglutid. Dokážou výrazně snížit hlad a lidé díky nim někdy hubnou způsobem, který se jim předtím roky nedařil.
Jenže i tady je jeden háček.
Po ukončení léčby se část váhy často vrací. Ve sledování pacientů po vysazení semaglutidu lidé během dalšího roku získali zpět značnou část toho, co předtím zhubli.
To neznamená, že lék nefungoval.
Spíš to ukazuje, jak silně si tělo hlídá svou energetickou rovnováhu. Jakmile přestane působit něco, co tlumilo hlad a ovlivňovalo pocit sytosti, staré mechanismy se mohou znovu ozvat.
Nejhorší bývá začínat pořád znovu
Možná právě proto nedávají velký smysl drastické diety, při kterých člověk měsíc skoro nejí, rychle zhubne a pak se vrátí k běžnému životu.
To je přesně chvíle, kdy se často rozjede známý kolotoč.
Zhubnout. Přibrat. Znovu zhubnout. A za rok totéž.
Daleko rozumnější je podle odborných doporučení změna, kterou lze vydržet dlouhodobě. Normální jídlo, dostatek bílkovin a vlákniny, méně vysoce průmyslově zpracovaných potravin, pravidelný pohyb a také spánek.
Právě ten se často podceňuje. Po několika špatně prospalých nocích má člověk větší chuť na sladké a tučné jídlo a rozhodování u lednice bývá úplně jiné než po osmi hodinách spánku.
Ani pohyb nemusí znamenat každodenní dřinu ve fitku. Svižná chůze, kolo, plavání, práce na zahradě. Všechno se počítá.
A možná není nutné chtít zpátky postavu z doby, kdy nám bylo dvacet.
U člověka s vyšší hmotností může mít zdravotní význam už poměrně malé zhubnutí. Důležitější než co nejnižší číslo na váze bývá často právě to, jestli ho dokážeme udržet.
Možná je tedy největší chyba představovat si hubnutí jako krátkou bitvu, po které je hotovo. Není.
Tělo si totiž starou váhu může pamatovat déle, než bychom si přáli. A někdy s ní začne vyjednávat znovu ve chvíli, kdy už jsme si mysleli, že máme dávno vyhráno.
Zdroje:
https://www.nature.com/articles/s41586-024-08165-7
https://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/oby.21538
https://www.cdc.gov/healthy-weight-growth/losing-weight/index.html
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6163457/
