Článek
Když jsem se pustila do výroby liščího kostýmu, měla jsem radost jako dítě. Po dlouhé době jsem dělala něco tvořivého, a hlavně pro svou dceru, která si přála být liškou. Ve školce letos trvali na tom, aby si rodiče masky vyrobili doma. Chtěli, aby v nich bylo něco osobního. A já to vzala poctivě. Učila jsem se nové stehy, sledovala postupy a dva večery jsem šila, párala a zkoušela. Když jsem viděla dceřin nadšený pohled při zkoušení, věděla jsem, že to celé stálo za to.
Druhý den jsem kostým pečlivě složila do tašky, kterou jsem měla po ruce. Měla na boku logo půjčovny kostýmů, protože jsem tam koupila liščí doplňky. Uši, oči, čumáček i chlupatý ocas, aby byl kostým krásný a úplný. Zbytek byl můj, ručně šitý. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ta taška způsobí zbytečný problém.
Nedůvěra, která vznikla z ničeho
U dveří nás přivítala učitelka. Nejdřív se mile usmívala a obdivně prohlížela masku, ale jakmile zahlédla logo půjčovny, úsměv zmizel. Její oči sklouzly k tašce, potom ke mně a rázem působila jinak. Z jejího výrazu bylo jasné, že si myslí, že jsme masku nevytvořili doma. Bylo to zvláštní, protože právě ona opakovaně zdůrazňovala, jak je pro děti důležitá společná výroba. A teď přede mnou stála žena, která mě bez jediného dotazu zařadila do opačné skupiny.
V tu chvíli jsem cítila, jak ze mě radost pomalu mizí. Nebyla jsem tam pro pochvalu, ale bolelo mě, že někdo zpochybnil moji práci na jeden jediný pohled. Kdyby věděla, jak jsem se snažila. Jak jsem párala a šila znovu, jak dcerka pomáhala a těšila se na lišku. Jak jsem chtěla, aby moje dítě mělo něco, co jsem vyrobila já. Místo toho jsem viděla odstup a podivnou rezervovanost, kterou jsem nečekala.
Tiché pochybnosti bolí víc než slova
Zbytek dne jsem na tu trapnou chvíli nedokázala nemyslet. Hlavou mi běžely myšlenky, které by mě normálně ani nenapadly. Jestli jsem měla učitelce hned vysvětlit, co přesně jsem koupila a co jsem vyráběla sama. Jestli jsem měla jednoduše říct, kolik práce za tím vším je. Ale proč bych měla obhajovat něco, co je pravda a co jsem dělala s láskou.
Když jsem si odpoledne přišla pro dceru, učitelka se chovala zvláštně chladně. Mluvila stručně, jako by mezi námi viselo něco nevyřčeného. Přitom kostým na dceři vynikal. Byla z něj nadšená. Z ocásku, který se houpal při každém kroku, i z chloupků na kapuci. A já jsem cítila, že právě to by mělo být důležité. Jenže učitelčin výraz mě pronásledoval ještě večer.
Pravda se občas ukáže sama
Druhý den ráno jsem do školky nesla zapomenutou mikinu. Učitelka tam právě mluvila s jinou maminkou, která držela úplně stejnou tašku s logem půjčovny. Tentokrát to byla opravdu maminka, která si kostým půjčila. V tu chvíli jsem pochopila, odkud se vzal ten její předsudek. A učitelka to pochopila taky. Její tvář zčervenala a snažila se působit milou, možná až příliš.
Začala mluvit o tom, jak je kostým nádherný a že je vidět, že jsem si dala práci. Nebylo potřeba vysvětlení ani omluvy. Stačilo, že pravda vyšla najevo.
Dcera, ta vesele běhala po třídě jako malá liška, pyšná a šťastná. A přesně kvůli tomu jsem to celé dělala.
