Článek
Já jsem letos na Sardinii zažil všechno z toho – a k tomu ještě něco navíc. Něco, co mi už navždy zůstane v paměti (a možná i v zubní kartotéce). Příběh o tom, jak jsem přišel o zuby přímo v moři, je tak absurdní, že se o něj prostě musím podělit. Protože když se na to zpětně dívám, je to vlastně dost velká legrace.
Začalo to docela nevinně. Už jako mladý kluk jsem při sportu přišel o horní jedničky. Ne že bych byl nějaký extrémní sportovec, ale stačila jedna nešťastná rána a bylo po zubech. Od té doby jsem žil s náhradou – nejdřív to byly různé provizorní varianty, později už pořádnější práce. Jenže zuby, stejně jako my všichni, stárnou. A jednoho dne mi zubař oznámil, že je čas na kompletní rekonstrukci. „Uděláme to pořádně, budete mít úsměv jako filmová hvězda,“ sliboval mi.
Všechno bylo naplánované do posledního detailu. Nové zuby měly být hotové přesně před odjezdem na dovolenou. Jenže znáte to – člověk míní, život mění. Něco se pokazilo, laboratoř nestíhala, a tak mi zubař nasadil provizorní zuby s tím, že po dovolené už budou ty pravé, pevné, krásné. „Hlavně na ně dávejte pozor,“ varoval mě. „Jsou jen dočasné!“
Na Sardinii jsme jeli s manželkou a partou našich přátel. Těšili jsme se na deset dní plných výletů, moře, dobrého jídla a italské pohody. Já si v duchu opakoval, že musím být opatrný – žádné kousání do tvrdého chleba, žádné bláznivé sporty, prostě klid a rozvaha. Zuby byly na svém místě, úsměv jsem měl stále široký, a tak jsem si říkal, že to nějak přežiju.
Sardinie je nádherná. Malebné pláže, tyrkysové moře, vůně borovic a rozmarýnu, italská zmrzlina, která se rozplývá na jazyku… a hlavně ty dlouhé procházky po pobřeží, které s manželkou milujeme. Nevadí nám vítr, nevadí nám vlny – naopak, moře má největší kouzlo právě tehdy, když není úplně klidné. Jednoho večera jsme se rozhodli, že se na chvíli odpojíme od skupiny a půjdeme si užít západ slunce jen ve dvou. Foukal docela silný vítr, vlny se zvedaly, ale nám to nevadilo. Spíš naopak – byla v tom zvláštní energie. Procházeli jsme se bosí po břehu, smáli se, povídali si a pozorovali, jak slunce pomalu mizí za obzorem.
A pak to přišlo. Najednou jsem zahlédl, jak se z dálky valí větší vlna. „Pozor, vlna!“ vykřikl jsem na manželku a pokusil se uskočit. Jenže jsem špatně načasoval krok – místo abych včas odskočil, stál jsem přímo v cestě. Vlna mě zasáhla přímo do obličeje. Voda mi vletěla do pusy, nosu, očí, všude. Byla to legrace – smáli jsme se, jak jsem vypadal jako zmoklý pes.
Jenže pak jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Můj úsměv najednou jaksi… zmizel. Doslova. Provizorní zuby byly pryč! Vlna je prostě smetla, jako by nikdy neexistovaly. První reakce byla šok. Začal jsem si automaticky sahat do pusy, jestli tam přece jen něco nezůstalo. Bohužel – prázdno. Manželka na mě chvíli nevěřícně koukala, pak jsme se oba začali smát. Ta situace byla tak absurdní, že jsme se prostě nemohli přestat smát. Zuby, které měly vydržet do konce dovolené, byly během vteřiny fuč.
Samozřejmě jsme se je snažili najít. Prohledávali jsme písek, šlapali ve vodě, nakláněli se nad vlnami a doufali, že se někde zalesknou. Ale moře bylo neúprosné. Zuby zmizely, jako by je spolkl nějaký podmořský obr. Možná teď někde na dně Tyrhénského moře leží moje jedničky a smějí se spolu s kraby.
Co teď? Zbytek dovolené jsem prostě musel přežít bez horních jedniček. První večer jsem byl trochu v rozpacích – přece jen, člověk je zvyklý na svůj úsměv, na to, jak vypadá, a najednou má v puse díru jako po výbuchu. Ale co naplat, život jde dál.
Přátelé se mi samozřejmě smáli. „Hele, ty vypadáš jak pirát! Nebo spíš jak malý kluk po první návštěvě zubaře,“ dobírali si mě. Já jsem se smál s nimi – protože co jiného mi zbývalo? Když jsme šli na večeři, objednával jsem si jen měkká jídla. Pizza byla v pohodě, ale do bagety jsem se radši nepouštěl. Zmrzlina byla bezpečná volba – i když jsem ji musel jíst trochu opatrněji, aby mi nezmrzla celá pusa.
Nejvtipnější byly společné fotky. Na každé jsem se snažil buď nesmát, nebo si zakrývat pusu rukou. Ale stejně to nešlo utajit – na některých snímcích je jasně vidět, že mi něco chybí. A když jsme potkali místní rybáře, manželka žertovala, že možná právě jejich úlovek bude mít zítra můj úsměv.
Když se na to dívám zpětně, byla to vlastně skvělá lekce v tom, jak málo někdy stačí k tomu, aby člověk přišel o své „jistoty“. Stačí jedna vlna a je po úsměvu. Ale zároveň jsem si uvědomil, že úsměv není jen o zubech. Smáli jsme se s manželkou, s přáteli, užívali si každý den naplno – a to i bez dokonalého chrupu.
Možná jsem vypadal trochu legračně, ale nikdo mě kvůli tomu neodsuzoval. Naopak – vzniklo spoustu vtipných historek, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. A já jsem si uvědomil, že někdy je fajn umět se zasmát sám sobě, přijmout situaci takovou, jaká je, a nebrat se příliš vážně.
Po návratu domů jsem hned vyrazil k zubaři. Ten se nejdřív tvářil přísně, ale když jsem mu vyprávěl, jak mi zuby „sežralo“ moře, rozesmál se tak, že chvilku trvalo, než se mohl pustit do práce. „Tohle jsem ještě neslyšel,“ říkal mezi záchvaty smíchu. „Ale aspoň vím, že příště musím dělat zuby i na potápění!“
Dnes už mám nové, pevné zuby – a úsměv, který mi snad vydrží i příští dovolenou. Ale pokaždé, když si čistím zuby, vzpomenu si na tu sardinskou vlnu, která mi připomněla, že život je někdy nevyzpytatelný a že smích je nejlepší lék na všechny trapasy. Když se teď dívám na fotky ze Sardinie, kde mi chybí zuby, směju se – a vím, že právě tyhle okamžiky jsou na dovolené nejcennější. Ne dokonalost, ale opravdovost, smích a sdílené zážitky. Takže až příště pojedete k moři a budete mít v puse něco provizorního, dejte si pozor na vlny. Ale hlavně – nezapomeňte si užít každý den, i když vám zrovna něco (nebo někdo) chybí. Protože život je krásný právě ve své nedokonalosti.
