Článek
„Nezdálo se ti, že se s mámou něco děje?“ zeptala jsem se bráchy, když mi po telefonu popisoval, jak mu máma položila sluchátko, protože si myslela, že je sousedka ze Zbraslavi. A pak prý chvíli brečela, protože jí prý z bytu odnesli všechny kytky. Jenže máma nebyla v bytě. Už třetí měsíc byla v domově důchodců. A přestože to nikdy nebylo snadné rozhodnutí, oběma nám připadalo, že je tam dobře. Do té chvíle.
První, co mě zarazilo, když jsem za ní přijela, byl její pohled. Nepoznala mě. Dívala se skrz mě, trochu jako v mlze, a pak se na mě usmála, ale tím unaveným způsobem, kdy je vám jasné, že neví, proč by se měla usmívat. Vlasy měla rozcuchané, župan naruby a na ruce otlak od náramku, který jí nepatřil. Seděla na lůžku jako někdo, kdo už tam sedí moc dlouho. Mlčky. A já se najednou hrozně styděla, že jsem si myslela, že je to pro ni „lepší řešení“. Otočila se ke mně a tiše se zeptala: „A ty jsi z pojišťovny?“ Ještě ten večer jsem tam zůstala, seděla vedle ní a snažila se najít alespoň střípek mámy, jak jsem ji znala. Jenže mi pořád klouzala mezi prsty jako voda.
Když jsem se druhý den snažila mluvit se sestrou, řekla mi s pokrčením ramen, že „paní měla těžkou noc“. A že prý je to věkem. Že to bývá běžné. Jenže moje máma ještě před týdnem vyplňovala křížovky s brýlemi posunutými na čele a volala mi, že konečně pochopila, jak funguje eRecept. Tohle nebyla moje máma po těžké noci. Tohle byla moje máma, které se změnilo něco v hlavě. Něco, co tam nepatřilo. Trvalo mi další dva dny, než jsem si vydupala návštěvu doktora. Byl příjemný, mladý, a bylo vidět, že je z těch, co by nejradši dělali vědu, ale musí chodit do směn. Oči mu na chvíli uhnuly, když si četl její kartu. A pak nahlas zopakoval: „Quetiapin. 50 mg.“ A podíval se na mě, jako by čekal, že mu něco řeknu. Jenže já nevěděla vůbec nic.
Vysvětlil mi, že jde o silné antipsychotikum. Že se dává třeba u demencí s bludy nebo při silných halucinacích. Ale že moje máma nic takového neměla. Nikdy. A že to v jejím případě nejspíš byla záměna. Prý se to stává. „Záměna?“ zopakovala jsem po něm a v tu chvíli mi vyschlo v puse. Nemohla jsem to pochopit. Někdo zaměnil mámě léky. Několik dní brala něco, co ji začalo rozkládat zevnitř. A nikdo si nevšiml. Nikdo to nezastavil. Nikdo se neozval. Nepřišla omluva. Nezaznělo ani slovo.
Když jsem se na to zeptala vedení domova, chovali se korektně. Mluvili o systému, kontrole, o tom, že personál je přetížený. O tom, že chybí sestry. A že je jim to líto, že se něco takového mohlo stát. Ale že nemají konkrétní důkaz, kdo konkrétně léky vydával. Prý se to bude řešit vnitřně. Nechtěla jsem se hádat. Nechtěla jsem tam křičet. Jenže celou dobu mi v hlavě znělo to její: „A ty jsi z pojišťovny?“ A měla jsem chuť rozbít všechny skleněné dveře, za kterými se dějou takové chyby. Ale nerozbila jsem nic. Jen jsem pak stála jako opařená.
Máma se z toho naštěstí dostala. Trvalo to asi tři týdny, než se vrátila. Pomalu. Každý den o kousek. Jednou se zasmála nahlas, podruhé poznala bráchu. Nakonec mě objala a řekla: „Měla jsem takový hrozný sen, že jsem byla někde, kde mě nikdo neznal.“ Nepřipomínala jsem jí, že to nebyl sen. A že ji tam opravdu nikdo neznal. Ani ona sama sebe.
Dnes už je zpátky u nás doma. Pomáháme jí. Není to jednoduché, ale dýchá to klid. A občas, když se zase rozplývá v myšlenkách nebo bloudí pohledem po kuchyni, připomenu si, že to celé nemuselo být. Že stačilo málo. Lék, který nebyl její. A jedno ticho, které křičí dodnes.
