Článek
Přišla jsem si pro kávu k malému kiosku u vody, když se ke mně naklonila neznámá žena s opálenou tváří a hlasem, který zněl až příliš samozřejmě. Prý mě zná od vidění. A že mého muže už tu letos vidí podruhé. Vloni tu totiž byl také. S někým jiným. Než jsem stihla cokoliv říct, jen se pousmála, zvedla kelímek s pivem a odkráčela, jako by právě nehodila mezi nás časovanou bombu.
Byli jsme na dovolené sotva druhý den. Kemp na břehu přehrady měl být naším malým útočištěm po měsících, kdy jsme se oba cítili unavení, odcizení. Představovala jsem si večery u ohně, vůni grilovaného masa, ranní ticho s výhledem na vodu. Jenže od té chvíle, co jsem slyšela její větu, se svět kolem jaksi zúžil. Viděla jsem jen jeho. Každé gesto, každý úsměv, každé otočení hlavy ke skupince lidí u vedlejšího stolu. Možná jsem si to vsugerovala, ale v jeho očích se najednou objevila opatrnost.
Snažila jsem se tu informaci vytěsnit. Přesvědčovala jsem sama sebe, že ta žena si mě s někým spletla. Vždyť ani neřekla, kdo ta „jiná“ byla. Jenže večer, když jsme seděli u ohně, jsem si všimla, jak se rozhlíží. Jak pohled zůstane o vteřinu déle u partičky mladých lidí. Nebylo v tom nic okatého, jen takové tiché napětí. A já si uvědomila, že už nedokážu poslouchat šumění vody, ani vnímat, co říká. V hlavě mi pořád dokola běžela ta jednoduchá věta: „Vloni tu byl s někým jiným.“
Další den jsem sešla k přístavišti. Doufala jsem, že tam tu ženu znovu potkám a dozvím se víc. Neobjevila se. Místo ní jsem potkala starého pána, který spravoval prkna mola. Jen tak mezi řečí mi vyprávěl, že sem lidé jezdí roky, že se znají beze slov. Že tady vztahy plynou jinak, jako voda pod námi – někdy klidná, jindy kalná. A že když se něco stane, všichni to dřív nebo později vědí. Nepotřebovala jsem víc. Došlo mi, že pokud to byla pravda, není to jen letní epizoda, ale něco, co má svůj příběh, který se mě netýkal jen náhodou.
Ten večer jsem se dívala na něj jinýma očima. Na jeho tvář, na pohyby rukou, na způsob, jakým přikládal do ohně. Už jsem nehledala přiznání. Ani jsem se neptala. Cítila jsem, že odpověď mám někde uvnitř. Nešlo o to zjistit, kdo tu s ním loni seděl. Šlo o to, že najednou vím, jak křehké je všechno, čemu věřím. Jak jediná věta dokáže změnit, co vidím, i když se kolem nic nezměnilo.
Ráno jsme odjížděli. Kemp mizel v zrcátku a já si uvědomila, že si domů nevezeme jen spacáky a hrnky od kávy, ale i něco, co se těžko unáší. Nedůvěra je zvláštní zavazadlo. Nezabere místo v kufru, ale dokáže ho naplnit po okraj. A já jsem věděla, že tohle zavazadlo se mnou pojede ještě dlouho, i když nevím, jestli někdy zjistím, jestli to, co řekla ta žena, byla pravda. Možná na tom už tolik nezáleží. Možná se pointa skrývá v tom, že někdy nejde o minulost, ale o to, co s námi udělá jediná věta, vyslovená v nevinné letní odpoledne.
