Článek
Bylo pondělí, dopoledne, úplně obyčejný den v kanceláři. Venku pršelo, tiskárna zase zlobila a kolegové se hádali o to, kdo vezme po cestě obědy. Na první pohled nic, co by stálo za zapamatování. A přesto si ten den budu pamatovat do konce života.
Seděla jsem u počítače, v hrnku chladla káva a já se snažila dokončit tabulku, kterou po mně chtěla šéfová už minulý týden. Když mi do schránky přistál e-mail bez odesílatele, myslela jsem, že jde o spam. Jenže předmět zprávy zněl příliš osobně – „Měla bys vědět pravdu, než bude pozdě.“ Na vteřinu jsem zaváhala. Možná jsem ho vůbec neměla otevírat. Jenže zvědavost, ta zvláštní lidská slabost, byla silnější.
První řádky byly stručné. Někdo mi psal o věcech, které se děly za mými zády, o lidech, kterým jsem důvěřovala. Slova byla strohá, ale přesná. Každé z nich mi připomnělo situaci, kterou jsem dřív odmítala vidět v pravém světle. Zatím jsem ale nechápala, kdo by měl důvod mi něco takového posílat. Jen jsem cítila, jak mi ztěžkly ruce na klávesnici a srdce začalo bušit rychleji.
Zpráva pokračovala. Až teď mi došlo, že to není žádná náhoda. Autor znal podrobnosti, které mohl vědět jen někdo z práce. Popisoval jednání, schůzky, dokonce i věty, které jsem slyšela. Postupně se vynořoval obraz, který jsem si dlouho odmítala připustit. Můj kolega, se kterým jsem několik let sdílela nejen kancelář, ale i tiché porozumění, měl prsty v něčem, co se mi příčilo.
Několik měsíců jsme spolupracovali na projektu, který měl rozhodnout o budoucnosti celé firmy. Já dělala analýzy, on vyjednával s partnery. Věřila jsem mu, že nás posune dál. Jenže ten e-mail tvrdil opak. Stálo tam, že připravuje vlastní nabídku, kterou chce vedení předložit sám, beze mne. Že už mě v podstatě vyšachoval. A že brzy zjistím, že mé místo v týmu ztratilo smysl.
Najednou mi bylo zima, i když topení běželo naplno. V hlavě mi hučelo, ruce se třásly. Nevěděla jsem, co dělat dřív – jestli běžet za ním, nebo e-mail smazat a dělat, že se nic nestalo. Ale čím déle jsem text četla, tím víc mi dávalo všechno kolem smysl. Jeho zvláštní mlčení, tajné schůzky po práci, telefonování o samotě a to, jak se v poslední době vyhýbal mému pohledu.
Ten den jsem odešla z práce o něco dřív. Seděla jsem v autě na parkovišti a dívala se na déšť stékající po skle. V hlavě se mi honilo jediné – že jsem možná přišla o něco víc než o pracovní projekt. O důvěru, o jistotu, o kus sebe. Přemýšlela jsem celou noc a došla k rozhodnutí, že projekt opustím. Jak se druhý den ukázalo, nebyla jsem sama, komu se něco nezdálo. Podivného chování mého kolegy si všimla i naše šéfová a svolala krátkou poradu. Navlékla to celé tak, aby se kolega s nekalým úmyslem vyzradil sám.
Je zvláštní, jak rychle se dokáže situace otočit a nabere úplně jiný směr. Kolega dostal okamžitou výpověď, připadal mi nejprve zaskočen, ale naprosto bez výčitek a ještě se tvářil naštvaně, přímo zuřil. Myslel si, jak je jeho rafinovaný. A nebyl.
Rozdělaný projekt se mnou nakonec úspěšně dotáhla šéfová. Dodnes nevím, kdo ten e-mail poslal a moje šéfka o té záležitosti už nikdy mluvit nechtěla.
