Článek
Na první pohled obyčejná černobílá momentka z šedesátých let – pár lidí na zahradě, stůl s ubrusem, odpolední slunce. Ale uprostřed, tam kde by měl být obličej jedné osoby, byl nalepený jiný obrázek. Ústřižek z časopisu. Jakoby někdo chtěl vymazat kus minulosti a nahradit ho cizím úsměvem.
Seděla jsem na zemi, obklopená hromádkami fotek, a nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Byla to mámina rodina. Poznala jsem babičku, dědu, dokonce i tetičku, která žije dodnes. Jen ta postava uprostřed mi nic neříkala. Zpod nalepeného papírku vykukoval okraj saka. Tenká ruka položená na opěradle židle. A pod tím cizím obličejem možná skutečný příběh.
Zvedla jsem fotku proti světlu, jako bych tak mohla prohlédnout skrz. Papír ale držel pevně, lepidlo za ta léta zkamenělo. Hlavou mi běžely otázky – proč by někdo něco takového udělal? Koho chtěli schovat? A před kým? Zavolala jsem mámě. V hlase měla zdrženlivost, kterou znám z dětství, kdy se mluvilo o věcech, o kterých se mluvit nemělo. Řekla jen, že je to stará záležitost, a že možná bude lepší to nechat být.
Ale já to nechat být nedokázala. Opatrně jsem začala odlepovat horní vrstvu. Bylo to jako odkrývat zapečetěný dopis. Lepidlo křupalo, papír se trhal. Kousek po kousku se objevoval mužský obličej. Nebyl to nikdo, koho bych znala. Vysoké čelo, úzké rty, pohled trochu stranou. Najednou se mi vybavilo, jak jsem kdysi jako malá slyšela babičku mluvit s někým v kuchyni o tom, že „ten člověk už pro nás neexistuje“.
Máma se mi přiznala až po pár dnech. Muž na fotce byl její strýc – bratr mé babičky. Odešel v osmašedesátém a už se nikdy nevrátil. Prý napsal jen pár dopisů, ale ty pak přestaly chodit. V rodině se o něm nemluvilo, jako by jeho odchod byl zrada, kterou si nikdo netroufl pojmenovat. Babička prý sama nalepila ten obrázek, aby nemusela vysvětlovat, kdo na fotce chybí.
Držela jsem ten kus papíru a cítila zvláštní směs emocí – smutek, zvědavost, možná i pochopení. Uvědomila jsem si, že rodinné fotografie nejsou jen uchované vzpomínky. Někdy jsou to pečlivě vystavěné příběhy, které mají chránit ty, kdo zůstali. A že mezery mezi obrázky, ty prázdné prostory a přelepené tváře, mohou říct víc než tisíc slov.
Fotku jsem vrátila do krabice tak, jak byla. Cizí úsměv z časopisu zůstal na svém místě. Možná proto, že některé věci patří spíš k tichu než k vyslovení. Ale pokaždé, když tu krabici znovu otevřu, vím, že tam je – malá připomínka toho, že minulost se nedá úplně přepsat, jen překrýt. A že někdy největší příběhy rodiny jsou ty, které zůstaly nevyřčené.
