Článek
Neměla jsem v plánu dělat velký nákup, jenže v Lidlu vždycky podlehnu slevám a akčnímu zboží. Takhle to dopadne pokaždé – přijdu pro rohlíky a mléko a odcházím s plným košíkem.
Byl pátek odpoledne a u pokladen stály fronty jako vždy před víkendem. Povzdechla jsem si a zařadila se do té, která se mi zdála nejkratší. Přede mnou stáli dva zákazníci s nacpanými vozíky a já v duchu počítala, jak dlouho budu muset čekat. Po chvíli se za mnou postavila paní, mohlo jí být kolem padesáti, upravená, s krátce střiženými blond vlasy. V ruce držela jen tři věci – mléko, chleba a nějakou konzervu. Podívala jsem se na svůj přeplněný košík a pak na její tři položky.
„Nechcete jít přede mě? Máte toho málo,“ nabídla jsem jí s úsměvem. Koneckonců, bylo by to fér. Ona by zaplatila během minuty, zatímco vyskládání mého nákupu zabere několikrát delší dobu.
Paní se na mě vděčně usmála. „Jste hodná, děkuji.“ Její úsměv byl tak upřímný, že jsem měla dobrý pocit z toho malého dobrého skutku. Vždycky se snažím být k lidem milá – nikdy nevíte, čím si procházejí, a malá laskavost může někomu spravit celý den.
Fronta se posunula a já sledovala, jak si paní stoupla přede mě. Pak jsem si všimla, že se rozhlíží kolem a najednou mává rukou směrem k regálům s pečivem. „Pepo! Pojď sem, slečna nás pustila, to je prima!“ zavolala nahlas.
Z uličky se vynořil postarší muž s plešatějící hlavou a povoleným břichem, před sebou tlačil nákupní vozík plný k prasknutí. Byl tak nacpaný, že některé věci balancovaly na vrchu jako při hře Jenga. Zůstala jsem na něj nevěřícně zírat, když se přiřítil k pokladně a začal vykládat lahve s pivem, velké balení toaletního papíru, několik konzerv, zeleninu a další a další věci.
„Počkejte, to jsem nemyslela…“ začala jsem, ale paní mě přerušila.
„Jste moc hodná, že jste nás pustila. My spěcháme, máme před chalupou ještě dlouhou cestu,“ řekla a začala pomáhat svému manželovi s vykládáním nákupu. Na páse se hromadily desítky položek a já jsem stála za nimi s pusou dokořán. V tu chvíli se k nám otočila pokladní, která celou situaci pozorovala.
„Další, prosím,“ řekla a kývla na šťastný pár. Paní s manželem se na mě ještě jednou usmáli a začali pokládat své nákupy na pás. Byla jsem tak zaskočená, že jsem nedokázala nic říct. Přemýšlela jsem, jak bych mohla situaci ještě zachránit, ale bylo pozdě. Oni už platili první položky.
„Paní, já jsem myslela, že pouštím jenom vás, ne celou rodinu s týdenním nákupem,“ řekla jsem nakonec, když jsem našla odvahu.
Paní se na mě podívala s výrazem, jako bych jí právě oznámila, že jí budu účtovat za vzduch, který dýchá. „No, když jste mě pustila, tak jste pustila i manžela, ne? Jsme přece spolu. To je logické.“
Její tón byl tak sebejistý, že jsem na chvíli zapochybovala, jestli jsem já ta, kdo se chová divně. Pokladní jen pokrčila rameny, zjevně nechtěla být zatažena do konfliktu. Další lidé ve frontě začali netrpělivě přešlapovat a vzdychat.
„To není fér. Pustila jsem vás, protože jste měla tři věci. Kdybyste řekla, že máte manžela s plným vozíkem, nikdy bych vás nepředběhla,“ namítla jsem, ale cítila jsem, jak můj hlas zní slabě a nejistě.
„Teď už je pozdě, ne? Jsme na řadě,“ odpověděl muž a položil na pás poslední položky ze svého vozíku. „Příště si rozmyslete, koho pouštíte,“ dodal a mrkl na svou ženu.
Stála jsem tam a dívala se, jak pokladní markuje jejich zboží. Trvalo to přes deset minut. Deset minut, během kterých jsem cítila směs vzteku, studu a bezmoci. A také jsem se učila důležitou lekci – někteří lidé nemají problém zneužít vaši laskavost.
Když jsem konečně vykládala svůj nákup, pokladní se na mě soucitně podívala. „To se stává často. Lidé jsou vychytralí.“
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli mě tahle zkušenost změní. Jestli příště nebudu tak ochotně pouštět lidi s menším nákupem. Ale pak jsem si uvědomila, že nechci, aby mě pár bezohledných lidí připravilo o radost z pomáhání ostatním. Příště budu jen opatrnější a ujistím se, že pouštím opravdu jen toho, kdo stojí přede mnou – ne celou jeho rodinu schovanou za regály.
