Článek
Byl to náš první společný výlet do zahraničí po dvou letech. Já a můj přítel. Měli jsme za sebou náročné měsíce – práce, rutina, nějaké neshody. Těšila jsem se, že konečně vypneme, odpojíme se od starostí a připomeneme si, proč jsme se do sebe kdysi zamilovali. Vybrali jsme malebné městečko u moře v jižní Francii. Mělo všechno – krásné výhledy, bělostné domy, tyrkysové moře, ranní trhy s bagetami a sýry, klid a vůni levandule ve vzduchu.
Hned druhý den jsem se šla sama projít. Měla jsem chuť být chvíli sama. Posedět u kávy, vnímat atmosféru, pozorovat lidi. A právě tam, na jedné z těch dlážděných uliček, jsem se setkala s ním. Měl rozcuchané vlasy, špinavé ruce od barev a díval se na mě s upřímným zájmem. Ne stylem „aha turista, chce flirt“, ale takovým tím přirozeným, klidným pohledem, kterým vás někdo přizve do rozhovoru, i když jste si ještě nevyměnili ani slovo.
Mluvil plynně anglicky, byl přímý a velmi otevřený. Řekl mi, že maluje lidi, kteří mu připadají zajímaví. A že mě by chtěl namalovat. Ne proto, že bych byla krásná – to zdůraznil – ale proto, že prý „mám v očích příběh“. Zasmála jsem se. Řekla jsem, že jsem jen obyčejná žena na dovolené, která si chce dát espresso bez narušení. Ale on byl milý, opravdu milý. Nabídl mi, že mě doprovodí na trh, že mi ukáže své oblíbené místo, kde kreslí výhledy, a vůbec nepůsobil dotěrně. Tak jsme spolu strávili asi hodinu. Nic víc.
Když jsem se vrátila do apartmánu, přítel se choval zvláštně. Neptal se, kde jsem byla, ale mračil se. Přehnaně uklízel, několikrát mě přerušil, když jsem mu chtěla povyprávět, co jsem viděla. Když jsem pak řekla, že jsem potkala jednoho místního výtvarníka, jen tiše pronesl: „Jasně. A bylo to ‚čistě o umění‘, že jo?“
Zamrazilo mě. Neměla jsem co skrývat. Ale byla jsem překvapená, jak rychle začal žárlit. On, který se vždy tvářil tak nad věcí, tak klidně. Najednou jako by se přepnul do jiné roviny. Bylo v tom zranění, podráždění, žárlivost… možná i trochu nejistoty.
Další den se mnou nechtěl jít na procházku. Řekl, že má hlad, ale odmítl jakýkoli návrh na společný oběd. Nakonec si šel sám koupit bagetu. Celé odpoledne seděl u mobilu a odpovídal jednoslovně. Cítila jsem, že se něco zlomilo. Přitom nešlo o žádnou nevěru, o žádné city. Jen o setkání. Ale někdy, a to jsem si uvědomila právě tam, není potřeba nic říct ani udělat. Někdy stačí jen pohled. Atmosféra. A člověk, který v druhém vyvolá nejistotu.
Třetí den už to nevydržel. Zeptal se mě přímo, jestli si s tím malířem vyměňujeme kontakty. Jestli se s ním chci znovu vidět. Jestli mě přitahuje. Cítila jsem, že nevidí mě, ale svoji představu, svůj vnitřní film, který si pustil. Odpověděla jsem popravdě, že ne – že to bylo jen lidské setkání. Ale zároveň jsem přiznala, že mi udělalo dobře, když se na mě někdo tak hezky podíval. Když mě někdo neviděl jen jako partnerku, ale jako samostatnou ženu. To ho zabolelo. A mě taky.
Myslela jsem, že nám to zkazí celý zbytek dovolené. Mlčky uběhlo ještě několik dní. Každý z nás byl ve vlastním tichu. Nechtěli jsme se hádat, ale ani jeden jsme se neuměli uvolnit. Pak ale přišla poslední noc před odjezdem. Přítel mě vzal za ruku a řekl: „Chci ti něco ukázat.“
Zavedl mě k majáku, kam jsme si chtěli původně dojít hned první den. Ale jaksi na to nedošlo. Měl tam připravený malý piknik, svíčky a víno. Řekl, že sice nechápe, proč někdy ženy potřebují být samy, proč chtějí prostor nebo pozornost jiných. Ale že to chce zkusit pochopit. Že nechce být ten, kdo dusí nebo podezírá. Že mu jen strašně záleží, abych si uvědomila, že i on mě vidí. A že mě nechce ztratit.
Rozbrečela jsem se. A ne proto, že by to bylo dojemné, ale protože jsem si uvědomila, jak málo si někdy dokážeme říct. A jak rychle se dokážeme vzdálit, aniž bychom se od sebe fyzicky hnuli.
Domů jsme jeli jiní. Ne smutní, ale pokornější. Uvědomila jsem si, že člověk může mít své touhy, přání i setkání, ale nikdy by to nemělo být na úkor důvěry. A on si asi uvědomil, že někdy nejde jen o kontrolu nebo výsostní území, ale o prostor být.
A ten francouzský malíř? Zůstane někde v paměti jako krátký obraz. Jako připomínka, že každý máme v sobě části, které chce občas někdo jiný vidět. A že je na nás, jestli je chceme ukazovat dál, nebo je sdílet s tím, koho milujeme.
