Článek
Nikdy jsme si nebyly blízké. Jako děti jsme se spíš míjely. Ona si brzy našla kluka, v devatenácti se vdala a odešla na vesnici. Zdálo se, že má jasno: dům, rodina, manžel. Všechno, co já tehdy ještě vůbec nehledala. Jenže s prvním dítětem přišly psychické problémy, které nikdy nechtěla řešit s odborníky. Tvrdila, že si vystačí sama. Nikdy si nepřipustila, že se topí, i když bylo všem okolo jasné, že je na hraně.
Stěhování z velkého města na vesnici pro ni nikdy nebylo snadné. Zpočátku se tvářila, že jí venkovský život vyhovuje, ale časem se ukázalo, že jí chybí ruch, možnosti i lidé. Jako by se uzavřela v kruhu, kde si nedokázala najít své místo. Čím déle tam byla, tím víc žárlila na všechny, kdo zůstali ve městě – a hlavně na mě. Nedokázala snést, když někdo vyprávěl o práci, kavárnách nebo o obyčejném výletu do kina. Jako by nás trestala za rozhodnutí, které přitom udělala sama.
Její manželství se časem proměnilo v sérii výčitek a hádek. Jeden na druhého si stěžovali, jako by se předháněli, kdo má horšího partnera. Bylo to únavné poslouchat. Na rodinných setkáních se místo radosti nad vnoučaty rozléhaly jejich ostré poznámky, a když už toho měli všichni dost, stáhli jsme se. Jen naši rodiče se snažili držet při ní, i když ona jejich snahu obracela proti nim. Dokázala je poslat pryč s tvrdostí, která bolela i nás, co jsme to slyšeli zprostředkovaně. Přesto se vraceli, znovu a znovu, protože je to přece jejich dcera.
Děti z domu nakonec utekly. Nejspíš to pro ně bylo jediné východisko. Jeho matka, která s nimi dlouhé roky bydlela, odešla do pečovatelského domu. A tehdy se rozjelo to, co už dnes nazývám rodeem. Sestra svého manžela doslova provokovala, vyhledávala spory, dokonce jako by potřebovala tu hádku k tomu, aby cítila, že žije. On začal pít. A nakonec se mu zdraví zlomilo pod náporem alkoholu i napětí. Jednoho dne ho našla mrtvého v předsíni.
V tu chvíli by člověk čekal, že přijde otřes a nový začátek. Jenže místo toho se propadla ještě hlouběji. Zůstala sama v domě, který se postupně proměnil v hromadu věcí. Nešlo o pár tašek nebo krabic. Byly to celé místnosti, plné až po strop, jen úzké uličky, kudy se dá projít. Nábytek zmizel pod nánosy oblečení, krabic, nepotřebností. Kuchyň zarostla špinavým nádobím, dvůr zaplnily pytle a staré věci, ani okna nešla otevřít. Všude vládne svinčík a chaos, který se už nedá ovládnout. Poprvé jsem to viděla, když jsem k ní zajela neplánovaně. Nepustila mě dovnitř, ale stačil pohled přes sklo. Místnosti bez života, jen hromady a hromady všeho… Zůstala jsem stát na místě, neschopná slova, s mrazením v zádech.
A právě to je na tom nejpodivnější – ona v tom dokáže žít. Ráno se vypraví do práce, mezi lidi, dokonce hraje ochotnické divadlo. Navenek působí jako žena, která má své problémy dávno za sebou. Jenže doma ji čeká spoušť, do které nikoho nepustí. A co je ještě horší – lidé kolem to vědí. Všichni tuší, jak žije, a ona přesto dokáže držet hlavu vztyčenou, jako by se nic nedělo.
Rodiče tomu dlouho nechtěli věřit. Bylo pro ně jednodušší držet se představy, že přeháním, než si připustit realitu. Sestra jim do očí tvrdila, že si to celé vymýšlím, že na ní schválně útočím nebo že se snažím rozvrátit její život. Když jsem se snažila vysvětlit, co jsem viděla, smála se mi a přeháněla, jako by šlo o nějakou hru. Jenže pak se odhodlal její syn. Přijel neohlášeně, vešel do dvora a uviděl to samé co já – dům plný věcí, zakrytá okna, chodby neprůchozí. Vrátil se úplně šokovaný, prý měl pocit, že stojí v kulise k nějakému hororu, ne v domově, kde vyrůstal.
Pravda byla příliš viditelná. Zkoušeli jsme na ni jít po dobrém, nabízeli jsme jí společný úklid, pomoc psychologa, i možnost odstěhovat se do jiného bytu, kde by se jí lépe začínalo znovu a dům vyklidit. Vždycky nás odbyla. Nejprve podrážděně, pak už hrubě, sprostě. Když uviděla, že na ni tlačíme, začala nás obviňovat, že jí chceme sebrat dům, že jsme proti ní všichni spikli. Dokonce i rodiče, kteří se k ní léta chovali s nekonečnou trpělivostí, začala nazývat nepřáteli. Bylo to, jako by kolem sebe vybudovala hradbu z věcí i ze zloby, aby k ní nikdo nepronikl.
Čas plynul a situace se jen zhoršovala. Dům se stal její vlastní pastí.
