Článek
Nikdy bych si nepomyslela, že zrovna já budu hrát v něčím životě roli tiché společnice, která drží cizí tajemství. Ne proto, že bych byla tak oddaná nebo statečná. Spíš proto, že jsem neuměla říkat ne. Možná v tom byla touha vyhnout se konfliktům, možná obyčejná naivita, kterou si člověk v dospělosti nerad přizná. Všechno začalo nenápadně, jak už to tak bývá – jednou prosbou, jedním telefonátem, jedním pohledem, který sliboval, že o nic nejde. Jen malá laskavost, nic víc.
Tehdy jsme spolu pracovaly už skoro rok a ona mě brala jako svoje rameno, o které se může opřít. Byla typ ženy, která si vždycky najde cestu, jak si získat pozornost i sympatie. Smála se hlasitě, žila naplno a své příběhy vyprávěla tak, že člověk sám nevěděl, jestli jí má obdivovat nebo se jí bát. V jejím světě existovalo jen „chci“ a „mam to mít“, nic mezi tím. A já jsem jí dlouho tuhle energii záviděla. Fascinovala mě, i když jsem tomu sama sobě nerada přiznávala.
Všechno se začalo komplikovat, když do jejích vyprávění vstoupil někdo nový. Nejdřív to vypadalo jako nevinné poblouznění, krátké okouzlení, které k životu patří. Jenže pak přišla první prosba o krytí. A já se ocitla v jejím světě dřív, než jsem stihla zjistit, že do něj nechci patřit. Žila na opačném konci Prahy, takže když řekla manželovi, že je u mě, věřil jí bez mrknutí oka. Byla to bezpečná vzdálenost, skvělé alibi – pro ni. Pro mě spíš začarovaný kruh.
Teprve po několika měsících mi došlo, že nejde o jeden úlet. Že je o tom celý ten příběh, který tak dlouho tajně obchází kolem mě jako stín. Žila dva paralelní životy a já jsem byla mostem, který je držel pohromadě. Vždycky to dokázala podat tak lehce, že jsem skoro zapomněla, jak moc v tom jedu s ní. Uměla mě přesvědčit, že to mám brát jako ženskou solidaritu, že to není nic osobního, že to tak dělá spousta lidí. A já se nechala vtáhnout, protože jsem byla mladá, nezkušená a pořád jsem věřila, že lidé se nemění jen proto, že udělají jednu chybu.
Jenže pak přišel den, kdy se její hra obrátila proti nám oběma.
Šla jsem do nového fitka, kam mě nalákala sleva na první vstup. Taková banální věc. Měla jsem chuť vyzkoušet něco jiného, odpočinout si od lidí, které vídám pořád dokola, a udělat něco jen pro sebe. A právě tam, mezi cizími tvářemi, stojany s činkami a rachotem běžeckých pásů, jsem ho potkala. Jejího manžela. Možná bych ho nepoznala, kdyby nezvedl hlavu přesně ve chvíli, kdy jsem procházela kolem. Zamrznul, jako by viděl přízrak.
On věděl, že tam nikdy nechodím. A ona mu ten den řekla, že jsme spolu. A já stála před ním, v legínách a s ručníkem přes rameno, neschopná dát dohromady jakoukoli výmluvu, která by dávala smysl. V jeho očích bylo ticho, které mi ještě dlouho znělo v hlavě. Ticho člověka, který skládá poslední dílek do mozaiky, o níž už dávno tušil, že existuje.
Když to zjistila, obvinila mě. Bez váhání, bez přemýšlení. Vyčetla mi, že jsem si dovolila jít do jiného fitka, že jsem neměla narušovat její plán, že jsem ji vystavila riziku. Jako by její život byla moje zodpovědnost. V tu chvíli jsem pochopila, jak moc jsem jí dovolila přesahovat hranice, které jsem si nikdy nestanovila. Všechno, co se stalo, padalo na mě jako lavina, kterou jsem i já sama roky pomáhala budovat.
Rozpadlo se jí manželství. Ne hned, ale pomalu, tiše, jak odchází něco, co už nešlo zachránit. Tvrdila mi, že její muž o všem dávno věděl. Jen čekal na moment, kdy se to potvrdí. A já si v duchu přiznala, že on není špatný člověk. Ale ona je pěkná potvora, která má raději vzrušení než pevný vztah. A že její svět by se stejně jednou sesypal, se mnou nebo beze mě.
