Článek
Měl v hlase zvláštní tón, jakoby se právě dotkl něčeho, co mě dokáže vrátit o desítky let zpátky. A měl pravdu. Řekl, že při úklidu půdy našel starou krabici. Fotky, dopisy, pohlednice z dovolených, které už dávno nikomu nic neříkají. Ale mezi nimi prý ležela jedna, u které se zastavil. Prý si hned vzpomněl na mě. Znělo to trochu tajemně, trochu opatrně, a tak jsem se usmála a přikývla, že ji chci vidět. Poslal mi ji hned. A než jsem ji otevřela, ještě jsem netušila, jak moc mě ta chvíle zasáhne.
Když se obrázek rozsvítil na displeji, svět kolem mě se na okamžik zastavil. Byla jsem zpátky v době, kdy všechno bylo jiné – čistší, pomalejší, opravdové. Stáli jsme tam všichni. Děti z jedné třídy, s rozčepýřenými vlasy, oblečeni v modelech, co se tehdy nosily s pýchou. Ale mně oči okamžitě sklouzly k jednomu jedinému místu. K němu. K chlapci, který mi tehdy připadal jako celý svět.
Byli jsme malí, a přesto se mi zdálo, že to, co mezi námi bylo, se už nikdy nebude opakovat. Každé ráno čekal na rohu ulice, aby šel se mnou do školy. Nikdy nezapomněl. Nesl aktovku přes rameno a občas mi utrhl sedmikrásku, kterou si schoval do kapsy, aby mi ji dal cestou. Já se smála a předstírala, že mě to nezajímá, ale uvnitř jsem byla šťastná. A když mi jednou, za školou u starého plotu, poprvé přiložil rty k tváři, měla jsem pocit, že čas přestal existovat.
Ta fotka to všechno vrátila. Každý pocit, každé slunce v zádech, i vůni deště po cestě ze školy. A s tím vším i něco, co jsem si dlouho nechtěla připustit – že jsem vlastně dávno zapomněla, jaké to je cítit se tak jednoduše šťastná. Bez výmluv, bez strachu, bez otázek. Jen tak, protože je vedle tebe někdo, komu věříš, i když jste oba sotva dorostli k prvnímu zvonění.
Seděla jsem s mobilem v ruce, slzy mi tekly po tváři a smála jsem se. Bylo to zvláštní spojení dojetí a radosti, jako když po letech otevřete okno v pokoji, který jste už dávno přestali větrat. Vzduch vás praští do tváře, ale zároveň cítíte, že to tak mělo být. Že některé vzpomínky mají sílu připomenout, kým jsme byli, ještě než jsme začali být dospělí.
Dlouho jsem tu fotku držela na obrazovce a zkoušela si vybavit, co s ním bylo dál. Kam zmizel, kdy se naše cesty rozdělily. Pamatuju si, že jednoho dne už na rohu nestál. Říkali, že se s rodinou přestěhovali, a mně tehdy poprvé v životě chyběl někdo, koho jsem nemohla jen tak potkat. A i když jsem si později myslela, že na něj zapomenu, tahle fotka mi ukázala, že některé věci nezmizí nikdy. Jen se na čas schovají hluboko pod vrstvy jiných dnů.
Zavřela jsem oči a nechala si tu chvíli projít hlavou. Možná je to tak dobře. Některé lásky mají zůstat jen v časech, kdy bylo všechno poprvé – první pusa, první čekání, první smutek. Možná právě proto na ně nikdy nezapomeneme. Protože v nich nebylo nic složitého. Jen srdce, které ještě neznalo zklamání.
Ten večer jsem fotku uložila do telefonu a napsala spolužákovi, že děkuju. Ne za snímek, ale za to, že mi připomněl, jaké to bylo, když se člověk teprve učil milovat. A že někdy stačí jediná fotka, aby se člověk na chvíli znovu stal tím, kým kdysi byl.
