Článek
Jmenuji se Anna a celý život jsem pracovala. Dvacet let jsem strávila za kasou v obchodě. Vstávala jsem v pět ráno, stála dvanáct hodin na nohou, poslouchala nadávky zákazníků. Myslela jsem, že dělám správnou věc - poctivě pracuju, platím daně, odvádím pojištění.
Pak přišla krize a já o práci přišla. V padesáti vás nikdo nechce. „Jste stará,“ říkali mi na pohovorech. Skončila jsem na pracáku. Když mi skončila podpora, musela jsem vzít práci načerno. Uklízela jsem v restauracích, hlídala děti, prostě cokoliv, abych přežila.
Snažila jsem se to později napravit. Chtěla jsem si ty roky doplatit, aby se mi počítaly do důchodu. „To nejde,“ řekli mi na sociálce. „Měla jste platit průběžně.“ Jako bych měla z čeho.
Poslední roky jsem byla v domácnosti. Starala jsem se o nemocnou matku, pak o vnučku, když dcera musela do práce. Nikdo vám neřekne, že i tohle je práce. Těžká, vyčerpávající, ale neplacená. A hlavně - nepočítá se do důchodu.
A pak přišel ten dopis. Důchod mi vyměřili na 9 739 korun. „To je všechno?“ ptala jsem se úřednice. „Ano, podle vašich odpracovaných let.“ Jako by těch dvacet let za kasou nic neznamenalo. Jako by ta práce načerno nebyla práce. Jako by péče o rodinu byla něco méněcenného.
Víte, kolik stojí nájem? Energie? Jídlo? Z devíti tisíc se nedá vyžít. To není důstojný život, to je přežívání. A já odmítám přežívat po letech práce.
Od ledna 2025 se důchody valorizují. Základní výměra se zvýší o 260 korun. Směšné. Co je to 260 korun, když rohlík stojí deset? Když nájem se zvedá o tisíce?
Někdo řekne - měla jste si spořit. Měla jste myslet na zadní vrátka. Ale z čeho? Když vám po zaplacení účtů zbyde tisícovka na měsíc, co našetříte? Když musíte živit rodinu, platit dětem školu, kupovat léky matce?
Tento systém je nemocný. Trestá lidi, kteří celý život pracovali. Trestá ženy, které se staraly o rodinu. Trestá ty, kteří neměli na výběr a museli pracovat načerno.
Proto píšu tento dopis. Ne proto, abych prosila o milost. Ne proto, abych žebrala o vyšší důchod. Píšu ho proto, aby lidé věděli, jak se stát chová k těm, kteří celý život dřeli.
Můj důchod odmítám. Ne proto, že bych nechtěla peníze. Ale proto, že odmítám přijmout, že tohle je odměna za celoživotní práci. Za všechny ty roky vstávání ve čtyři ráno. Za všechny ty hodiny za kasou. Za všechnu tu péči o rodinu.
A víte, co je nejhorší? Nejsem sama. Jsou tisíce lidí jako já. Lidí, kteří celý život pracovali a teď dostávají almužnu. Lidí, kterým stát říká - váš život, vaše práce, to všechno má cenu devět tisíc měsíčně.
Takže ano, odmítám tento důchod. Ne proto, že bych byla hrdá. Ale proto, že někdo musí říct - takhle ne. Někdo musí říct - my jsme lidé, ne čísla v systému. A naše práce, náš život, má větší hodnotu než devět tisíc korun měsíčně.
A co budu dělat? Budu žít dál. Budu dál pracovat načerno, i když je mi šedesát pět. Budu dál bojovat o přežití. Protože to je to jediné, co mi tento systém nechal - boj o holé přežití.
Tento příběh píšu jako varování. Pro všechny, kdo si myslí, že stát se o ně ve stáří postará. Nepostará. Pro všechny, kdo věří, že poctivá práce se vyplatí. Nevyplatí. A hlavně pro ty, kdo mají moc to změnit - tohle není důstojný život. Tohle je výsměch všem, kteří celý život pracovali.
Zdroje: Autorský text
