Článek
Není to žena okázalosti ani hlasitých gest. Její síla spočívá v tichém důrazu na vnitřní svět, v přirozené eleganci a v tom, že si dokázala zachovat blízkost k věcem obyčejným – k přírodě, ke klidu, ke kořenům.
Když se řekne její jméno, většině se vybaví film Protektor, který jí přinesl Českého lva a utvrdil její místo v české kinematografii. Ale Jana Plodková není herečka jedné role. Objevuje se ve filmech, které hrají na různé emoce – od jemného humoru (Vratné lahve), přes civilní dramata (Bábovky) až po experimentálnější počiny jako Ocas ještěrky. Diváci ji znají i z televizních obrazovek, kde si získala popularitu například v seriálu Comeback. A přesto všechno, co dokázala, nepůsobí dojmem, že by po tom kdy toužila za každou cenu. Nehraje pro slávu. Hraje, protože tím vyjadřuje, co má uvnitř.
Její životní nastavení se formovalo už v dětství, které trávila v Jičíně. Zatímco jiní trávili volno u televize nebo v pokojíku s hračkami, ona mizela do lesa, zažila vůni mechu po dešti, znala, jaké to je trávit celé dny u babičky daleko od ruchu města. Tenhle hluboký vztah k přírodě v ní zůstal. Ne jako póza, ale jako způsob, jak být sama sebou.
Ve chvíli, kdy se s partnerem Filipem Žilkou, profesí optikem, rozhodli hledat místo, kam by mohli unikat před pražským shonem, bylo jasné, že to nebude luxusní vila ani moderní chalupa se saunou. Potřebovali prostor, který bude mít duši. A tak začalo dlouhé hledání – tři roky trvalo, než objevili chalupu v Krkonoších. Dům, který se nevtírá, ale stojí pevně, s výhledem na hory, trochu stranou všeho.
Ten dům nebyl hotový. A možná právě proto je pro ně dnes tak cenný. Nešlo jen o koupi nemovitosti, šlo o cestu zpět k tomu, co má pro oba smysl. O každé prkno, které vyměnili, o každou zeď, kterou očistili, se starají s citem. Snaží se zachovat to, co bylo – ducha místa, jeho paměť, atmosféru – a přitom mu dát šanci na nový život. Nejde o dokonalou rekonstrukci, ale o láskyplné zvelebování. Práce na chalupě je pro ně způsobem, jak se zastavit, jak být víc spolu, jak se rukama dotýkat světa.
Plodková v tom vidí kontrast k hereckému životu, kde je všechno naplánované, načasované, připravené. Na chalupě se věci dějí v rytmu přírody. Tam neexistuje stres z premiér, tam je jen tráva, která potřebuje posekat, nebo záhon, který je třeba okopat. Sekání kosou, odpočinek v houpací síti, ruce od hlíny – to jsou chvíle, kdy se vrací k sobě. Ne jako herečka, ale jako žena, která ví, co jí dělá dobře.
Zahradničení, opravy, rytmus dne určovaný světlem a počasím – to všechno jí dává jiný druh jistoty, než jaký nabízí potlesk nebo filmové ocenění. Nezříká se města, ani své profese. Ale učí se mezi tím vším najít rovnováhu. Našla místo, kde může zpomalit, nabrat dech, a kde se věci nedějí proto, že musejí, ale proto, že dávají smysl.
Jana Plodková tak žije dva paralelní životy – jeden na scéně, pod světly reflektorů, druhý v tichu lesa. A i když se tyto světy zdají být vzdálené, propojuje je něco společného – důraz na opravdovost, na poctivost a na to, že život má být něčím víc než jen sérií výkonů. Její příběh není manifestem proti městu ani oslavou venkova. Je to příběh o hledání klidu. O potřebě prostoru, kde člověk může být, jaký je. A kde i slavná herečka může na chvíli zapomenout na svět a prostě jen být.
